Lives [CZ]

#9 Jonathan Espen Olson

Jonathan Espen Olson, 30 let, Birkerod, Dánsko

Můj život se zruinoval během střední školy, nebo bych měl spíš, že já si život zruinoval během střední? Všechno to byla má chyba a já to moc dobře vím. Neviním z toho nikoho jiného, jenom sebe. Jaké si to uděláš, takové to máš.

Chtěl jsem patřit do party, chtěl jsem, aby mě lidi uznávali, chtěl jsem být oblíbený, chtěl jsem být někdo. Ale jediné, co se ze mě stalo, byla troska. Na všechny jsem tak působil, i teď na sebe.

Začalo to pátečními pařbami. Po pár měsících se z toho staly každovečerní pařby, a pak už to bylo prostě jenom v háji. Prvně jsem pil alkohol jenom kvůli tomu, že to dělali všichni. Připadal jsem si tak víc cool. A taky jsem se díky tomu dokázal odvázat. Když jsem byl opilý, stal se ze mě úplně jiný člověk, někdo, kdo se mi líbil víc než ten střízlivý, nudný Jonathan.

Rodičům bylo ukradené, že piju. Měli to na háku. Říkali, že je to můj život, tak prý ať si s ním dělám, co chci. Někdy si říkám, že kdybych nad sebou měl alespoň malý náznak autority, nedělal bych to, nepil bych, přestal bych po první facce nebo po první kázání. Ale já tohle neměl a tak jsem pokračoval směle dál. Na školu jsem totálně kašlal. Nezajímal jsem se o svůj prospěch, o testy, o maturitu, o univerzitu, jediné na co jsem myslel, byl alkohol.

V prvních letech to nebyla závislost, jenom tužba. Jednoduše jsem chtěl být člověkem, jakým jsem bez alkoholu být nemohl. Mohl jsem kdykoliv přestat. Problém byl v tom, že jsem nechtěl. Život byl pro mě zajímavější, když jsem pil, jakmile jsem byl střízlivý,... byla to nuda.

Po pár měsících jsem k alkoholu přidal cigarety. Vykouřil jsem klidně krabičku za den. Uklidňovalo mě to. Nebyl to alkohol, ale já ani přesto kouřit nepřestal. Bral jsem život jinak než ostatní.

Ze školy mě vykopli už na začátku třeťáku. Bylo mi to ukradené a rodičům též. Práci jsem si nehledal. K čemu? Říkal jsem si, že jsem na to mladý. Nechtěl jsem se nikde vázat, pouze si užívat. Holky jsem střídal jako ponožky. Peníze mi pomalu mizely, ale já je i tak rozhazoval všude kolem. Utrácel jsem je hlavně za alkohol, cigarety, drogy, kterých jsem se později taky nemohl nabažit, a za lehké děv*y. V těch letech to pro mě byl asi život snů. Chtěl jsem to tak a taky jsem to tak měl. Nedovedl jsem si představit, že by se to někdy změnilo.

Kamarády jsem dávno ztratil, ale to mi bylo absolutně fuk. Stejně pro mě nic neznamenali. Stejně většinou byli pouze na přítěž.

Každý večer jsem sedával po barech s flaškou piva nebo nějaké tvrdého alkoholu. Liboval jsem si v tequille. Občas jsem si od místního dealera koupil trávu nebo éčko. Užíval jsem si, dokud to šlo. Ač to zní jakkoliv divně, byl jsem nějakým způsobem šťastný a spokojený s tímhle stylem mého života. Vyhovovalo mi to.

Sám sobě jsem slíbil, že nikdy nevyzkouším heroin. Teď jsem na sebe docela pyšný, že jsem to dodržel. Nevím totiž, kde by byl teď, kdybych si začal píchat. Pravděpodobně pod drnem.

První těžké chvíle jsem začal pociťovat, když mi došly peníze. Neměl jsem ani vindru a to znamenalo žádný alkohol a cigarety. Prosil jsem rodiče, aby mi přispěli. Ale oni byli tak zatvrzelí, že mě klidně poslali k čertu. Řekli, že si mám najít práci, že jsem dospělý a mám si na živobytí vydělat sám. To jsem já ale nechtěl.

Míval jsem absťáky z nedostatku alkoholu. Toužil jsem alespoň po jedné kapce.

Přišlo mi vhod, že jsem měl za pár dní narozeniny a od rodičů konečně dostal nějaké peníze. Okamžitě jsem si za ně koupil flašku vodky. Nebyla noc, kdy bych se neopil, ale já to takhle chtěl.

Matka mi několikrát řekla, že jsem závislák, ale já ji pouze poslal někam. Neuvědomoval jsem si to.

Další zlom přišel, když jsem si jednoho dne řekl, že přestanu. Myslel jsem, že to půjde jednoduše, že prostě stopnu a nic se nestane. Šeredně jsem se mýlil. Dostal jsem své první delirium. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, potil jsem se, srdce mi bilo jako splašené a bylo mi špatně jako už dlouho ne. V té chvíli jsem si myslel, že je se mnou konec.

Nevím, jak se to stalo, ale na druhý den ráno jsem se probudil v nemocnici. Tak strašně jsem se chtěl napít, ale bylo to nemožné. Dokonce jsem se pokusil podplatit sestru, aby mi koupila flašku v nedaleké samoobsluze, odmítla a za hodinu už o tom věděl i můj ošetřující lékař. Ukazoval mi, jak dopadnou má játra, pokud nepřestanu. Pokoušel se mě vyděsit a docela mu to vycházelo.

Řekl mi, že mě pošle do protialkoholové léčebny. Prvně jsem nesouhlasil. Nedokázal jsem si představit život bez pití. Několik let to byl můj smysl života. Ale po nátlaku rodičů, kteří se najednou začali starat, jsem souhlasil. Bylo to hrozné. Každý jeden den strávený tam, byl příšerný. A ne jenom kvůli tomu, že mi chyběl alkohol. Připadal jsem si tam jako ten největší alkoholik na světě.

Po čtyřech měsících, kdy jsem byl naprosto čistý, mě pustili. A já do toho už v průběhu druhého dnu spadl znovu. A všechno to začalo od znova. Pil jsem, kouřil jsem, ale k drogám jsem se už nepřiblížil. Vybudoval jsem si k nim odpor.

Po měsíci jsem znovu skončil v léčebně. Zažil jsem druhé delirium. A stručně řečeno jsem zase trpěl. Uvědomoval jsem si, že jakmile mě pustí, nemůžu se znovu napít, protože bych se do toho znovu namočil. Ale na druhou stranu jsem si nedokázal představit, že už nikdy nebudu moct požít alkohol.

Když mě propustili, rodiče mě začali více hlídat. Nepouštěli mě ven, ačkoliv jsem měl věk na to, abych si mohl dělat, co jsem uznal za vhodné (bylo mi tehdy něco kolem dvaceti dvou). Ale chápal jsem, že mě tentokrát chtěli mít pod kontrolou a chtěli mě vyvarovat mého dalšího klopýtnutí, a proto jsem večery trávil doma a přes den jsem si hledal práci... neúspěšně... a právě to mě donutilo se znovu napít. Ani nedokážu popsat, jak ze mě byli rodiče zklamaní, jak jsem ze sebe byl zklamaný já sám. Nedokázal jsem se na sebe ani podívat. Slíbil jsem sám sobě, že to byla poslední kapka, že už se nikdy v životě nenapiju.

Na internetu jsem si našel nejbližší sezení, kde se lidé zabývali podobnými problémy, jako jsem měl já. Ještě tu noc jsem tam vyrazil. A dá se říct, že jsem o tom poprvé do jediného detailu s někým mluvil. Vyslechl jsem si taky problémy ostatních lidí a říkal si, že oni museli projít víc trnitou cestou než já, a proto musím být silný a přestat.

Je to hádám sedm a půl roku, přestal jsem to počítat poté, co uplynul první rok a já se nedotkl alkoholu, vlastně se na něj ani nepodíval. Dva roky jsem poctivě navštěvoval sezení, ale pak přestal, jelikož jsem si byl jistý, že už nikdy nezačnu. Našel jsem si práci, sice je mizerná, ale alespoň mě nějak zaměstná a zkrátí mi dlouhé chvíle, kdy toužím po tom se napít. Odstěhoval jsem se od rodičů. Konečně jsem se postavil na vlastní nohy. Zvládl jsem to, v co jsem ani nedoufal. Pevně doufám, že už si do konce života ani neloknu, věřím v to jako v nic jiné. Protože pokud jsem to dokázal až sem, dokážu to i dál. Ke vší smůle jsem ale nikdy nepřestal kouřit.