Lives [CZ]

#6 Abram Serafim Konstantinov

Abram Serafim Konstantinov, 20 let, Orsk, Rusko

Že jsem gay, jsem si začal uvědomovat v průběhu mého patnáctého roku. Když se nad tím tak zamyslím, vždycky mě tak nějak víc přitahovali kluci. Vzpomínám si, že když jsem měl ve škole říct, která z mých spolužaček se mi líbí, mlčel jsem a raději neodpověděl. Nechtěl jsem si to přiznat, a proto jsem se od třinácti nutil mít rád holky. Byl jsem v pubertě jako každý normální kluk. Nutil jsem se jim dívat na zadek a komentovat to s mými spolužáky různými nelichotivým nebo lichotivými poznámkami.

Kluci neustále mluvili o pornu a o tom, jak ho sledují každý den. Jednoho dne jsem si ho také zapnul. Chvíli jsem sledoval předehru mezi ženou a mužem a necítil jsem v sobě vůbec nic. Jako by mě to vůbec nijak nenaladilo. Ač nechtěně najel jsem tedy na gayské porno a tehdy jsem cítil, jak se mi prokrvuje potřebný úd. Tajil jsem před kluky, že se dívám na gaye. Nemohl jsem jim to přece přiznat. Zmlátili by mě.

Jeden kluk od nás ze školy přiznal svou homosexualitu. Na druhý den přišel do školy úplně dobitý a takhle ho kluci ze školy mlátili takřka pořád. Nerespektovali ho. V mé zemi to prostě tak vždycky bylo. Nebyl jsi na hetero, pykal jsi za to.

Když jsem konečně dospěl do patnáctého roku, byl jsem si už jistý, že s mou orientací je něco v nepořádku. Že jsem jiný než ostatní a že takový i budu.

Kluci začali sexovat, zatímco já všem nalhával, že mě ještě žádná holka nezaujala. Pravda byla, že jsem nechtěl spát s holkou. Nedokázal jsem si to představit. Ani jsem si to nechtěl představit.

Začali prázdniny a já je trávil prakticky nonstop s kamarády. Neustále mluvili o holkách a já se cítil nesvůj. Začali mým směrem vrhat divné pohledy. Den ode dne jsem jim připadal divnější a divnější. Bál jsem se, že začínají něco tušit, a proto když jsme si jeden večer vyrazili do klubu, jsem se rozhodl, že sbalím první holku, na kterou přistanu pohledem.

Mou objetí byla blondýna jménem Katja. Dbal jsem na to, aby kluci viděli, jak jí strkám jazyk do pusy, ačkoliv mi to bylo sebevíc nepříjemné a necítil jsem se ve své kůži. Pak jsem ji zatáhnul na záchody a i přes mou nechuť ji přetáhnul. Necítil jsem při tom vůbec nic. Žádná emoce, vzrušení. Divil jsem se, že se mi snad po půl hodinové předehře vůbec postavil. V hlavě jsem si musel představovat, že je místo ní muž. Bylo mi to odporné. Ale zabralo to. Přátelé mě zase na nějakou dobu začali brát.

Nemohl jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. V hlavě mi pořád kolovalo slovo 'gay'. Nechtěl jsem jím být. Přál jsem si být na holky. Být takový jako moji kamarádi.

Přestal jsem se ovládat. Ztrácel jsem nad sebou kontrolu. Nejednou jsem v noci skončil v mém pokoji s flaškou vodky. Opíjel jsem se úplně bez jediného důvodu, i když těch důvodů bylo vlastně tak mnoho.

Nedokázal jsem to už nadále tajit. S pravdou ven jsem vyšel, když mi už skoro táhlo na sedmnáct. Řekl jsem to jenom mému nejlepšímu kamarádovi, který na mě jen nevěřícně hleděl, a pak se mnou nadobro odmítl mluvit. Odešel a tu noc se to dozvěděli všichni spolužáci, zbytek kamarádů a celá škola. Byl jsem hlavním tématem jejich rozhovorů. Naprosto mě od sebe odstřihli. Najednou jsem neměl nikoho. Okolo nebyl nikdo, kdo by mě dokázal pochopit. Připadal jsem si tak sám.

Bál jsem se navštěvovat školu. Pokřikovali po mně slova, jako jsou 'buzerant,' 'teplouš' atd. Neustále mi někdo říkal, ať se k němu nepřibližuju, protože nechce chytit tu nemoc, kterou prý trpím, ačkoliv to nebyla nemoc, bylo to něco, co bylo ve mně a já to nedokázal změnit.

K rodičům se donesla pravda měsíc po tom, co jsem to prozradil mému údajnému, bývalému kamarádovi. Otec mě seřezal jako psa, matka se mnou několik dní nemluvila, bratr se na mě nedokázal ani podívat. Cítil jsem se hrozně. Jako bych byl jejich největším zklamáním.

Uplynulo tři a půl roku a je to tak nějak pořád stejné. Otec mě nesnáší, mluví se mnou jenom, když je to nevyhnutelné, s bratrem je to stejné, matka se mě jako jediná naučila respektovat. Ale to nic nemění na tom, že jsem se v dovršení mých osmnáctin musel odstěhovat. Menší byt jsem si zaplatil z peněz, které jsem si pár let poctivě vydělával a taky s příspěvku rodičů, který jsem dostal jenom díky matčině dobrosrdečnosti. Kamarádi se mnou od té doby nemluvili. Školu jsem dokončil, přestože to byly nejtěžší roky. Všichni mi mou orientaci dávali sežrat, i učitelé. Jsem si ale jistý, že mě ještě o mnoho těžší roky čekají. V mém městě jen těžko někdo pochopí odlišnost. Budu se s tím muset hold poprat a naučit lidi, aby mě dokázali brát takového, jaký jsem, i když jsem vlastně úplně normální, jenom na kluky.

Začínám mít s tímhle příběhem menší problém, jelikož nějak nevím, o čem bych měla psát. Mám poznačených 15 dalších témat, ale většina z nich je tak nějak o tom samém. Třeba je to psychická porucha, které se ale řeší úplně stejně jako ty ostatní... psycholog a prášky. Napište mi, prosím, vaše názory, jestli se mám pokusit napsat o všem, co jsem si poznačila, nebo mám vybrat třeba dalších pět témat a skončit to. Jo a taky mám připravenou poslední, která bude taková speciálnější, ale neřeknu v čem, vždyť vy to pochopíte.