Lives [CZ]

#5 Béatrice Honorine Lemaire

Béatrice Honorine Lemaire, 19 let, Montpellier, Francie

Pamatuju si, jak jsem vždy v dětství seděla u televize a sledovala americký pořad těhotná v 16ti. Když se můj věk překulil do puberty, smála jsem se jejich nezodpovědnosti a hlouposti. Nechápala jsem, jak můžou být tak pitomé. Tehdy jsem ale ještě ani netušila, že mezi tuhle skupinku 'nerozumných týnejdžerek' budu patřit taky.

S mým prvním a zároveň posledním klukem jsem začala chodit v patnácti letech. Všechny mé spolužačky a kamarádky z okolí už dávno přišly o panenství, zatímco já jsem se tím nechtěla nechat ovlivnit a přála jsem si počkat na okamžik, až budu já sama připravená.

Noah, můj přítel, byl o dva roky starší. Nepatři mezi ty sobecké kluky, kteří by mě do toho chtěli mermomocí dotlačit. Slíbil, že počká. Byla jsem mu za to neskutečně vděčná. Každý den se mé city k němu prohlubovali. Byla jsem zamilovaná až po uši a taky konečně šťastná.

V jeden večer, nebo spíše noc, když se nám naskytl volný dům, díky mým rodičům, kteří byli pozvaní na narozeninovou oslavu jednoho z jejich dlouholetých přátel, jsem pozvala Noaha k nám. Tušila jsem, že to bude ten okamžik. Vlastně jsem to i chtěla.

Tu noc se to vážně stalo. Nebudu vám vypravovat, co jsem při tom cítila a jaké to bylo. To je něco osobního, co musím nechat jen mezi námi dvěma.

Nebrala jsem antikoncepci, k čemu taky, když jsem měla pohlavní styk teprve jednou,... poprvé? A Noah si nevzal ochranu. Vzpomínám si, že jsme nad tím pouze mávli rukou. Mysleli jsme, že se nic nestane a že je malá pravděpodobnost otěhotnění. Stručně řečeno byli jsme strašně naivní a nezkušení.

Od té chvíle jsme spolu pravidelně spali, tentokrát ale s kondomem.

Zděsila jsem se, když se mi o týden zpozdila menstruace. Prvně jsem to sváděla jen na obyčejné zpoždění, které nic neznamená, ale když stále nepřicházela, začínala jsem se bát a mít pochybnosti, které jsem si ale zatím nechávala jenom pro sebe a nikoho tím nezatěžovala, ani Noaha.

Po dalším týdnu se u mě občas ukázala ranní nevolnost. A tehdy už jsem vážně začala uvažovat, že se se mnou něco děje. Rozhodla jsem se svěřit své nejlepší kamarádce, která mě okamžitě začala nutit do koupě těhotenského testu. Ze začátku jsem nesouhlasila. Nechtěla jsem na to přistoupit, protože jsem tušila pravdu a nechtěla jsem, abych si ji tím testem potvrdila. Ale po dvou dnech jsem nakonec kývla.

Stále si pamatuju ty pocity, když se test ukázal jako pozitivní. Zastavilo se mi srdce a v té chvíli jsem myslela, že umřu. Přála jsem si umřít. Nedokázala jsem si představit, jak tuhle zprávu oznámím rodičům a hlavně Noahovi a už vůbec jsem si nedokázala představit, že si to dítě nechám vzít. Vždy jsem byla proti potratům, protože to pro mě byla vražda.

Skoro dva týdny jsem nutila samu sebe, abych Noahovi řekla pravdu. Byl to už měsíc a půl. Jednou večer jsem mu zavolala rozhodnutá vyjít s pravou na povrch. Domluvili jsme si sraz v kavárně na rohu ulice. Řekla jsem mu, že je to strašně důležité. Netrpělivě čekal na má slova. Nervózně poklepával nohou a pohledem mě nutil, abych konečně promluvila. Já uvnitř sebe zápasila sama se sebou. Věděla jsem, že to před ním už dál nemůžu tajit a že si zaslouží znát pravdu, ale bála jsem se, že se rozzlobí.

Nikdy nezapomenu ten jeho pohled, když jsem ze sebe obrovskou rychlostí vysypala pravdu. Vykulil oči, div mu nevypadly z důlků a otevřel ústa dokořán. Takhle, bez jediného slova, na mě zíral nejméně pět dlouhých minut. Byl zmatený. V hlavě hledal slova a snažil se je poskládat do smysluplné věty. Když stále nemluvil, začala jsem já. Omluvila jsem se mu, ale on jen zakroutil hlavou a chytnul mě za ruku. Řekl, že to musí rozdýchat a vzít. Chápala jsem ho, protože já byla tehdy, když jsem se to dozvěděla, úplně stejně vykolejená jako on. Slíbil mi, že tady se mnou... s námi vždy bude. A já byla v té chvíli šťastná, ale smutná zároveň.

Plánovali jsme, jak to říct rodičům. Trvalo nám skoro další měsíc, než jsme se k tomu oba rozhoupali. Společně jsme to řekli jeho rodičům i těm mým. Prvně na nás křičeli, vyčítali nám to, ale nakonec jim stejně nezbylo nic jiného než to vstřebat a pochopit. Nabízeli mi dokonce potrat nebo adopci, ale já na to jednoduše nemohla kývnout. Nikdy bych toho nebyla schopná.

Co mi lámalo srdce, bylo, že jsem musela ukončit studium na střední škole. Vždy jsem byla studijní typ a škola mě nějakým zvláštním způsobem bavila. Taky jsem v budoucnosti chtěla studovat medicínu. Bohužel jsem ale musela skončit a obětovat mou budoucnost.

V říjnu roku 2012 se nám narodila holčička Skyline. Nějakou dobu jsme s Noahem žili u jeho rodičů. Čekala jsem, až si najde práci a začne vydělávat peníze. Dva měsíce na to jsme si koupili menší byt tři kilometry od města, kde jsme oba dva vyrůstali. Já se s občasnou pomocí mé nebo Noahovi matky starala o Skyline a Noah pracoval. Všechno pro nás bylo nové a složité, ale i tak jsme byli nějakým způsobem šťastní.

Teď, po třech letech, jsme měli možnost si s menším příspěvkem našich rodičů koupit malý dům. Daří se nám a Skyline jsme nikdy nepovažovali za chybu. A já dokonce začínám uvažovat o dokončení studia na střední a následnému dálkovému studiu.