Lives [CZ]

#3 Frederik Sem Van Daal

Frederik Sem Van Daal, 20 let, Leiden, Holandsko

Když jsem byl malý, patřil jsem mezi ty bezproblémové děti. Nikdy se mnou nebyl problém. Ve škole jsem byl hodně snaživý a doma jsem se snažil pomáhat. Pamatuju si, že jsem nejednou mámě řekl, ať si jde odpočinout a převzal jsem za ní hlídání mých dvou mladších sester. Nikdy mě s nimi nenechala o samotě kvůli mému nízkému věku, obvykle si sedla na pohovku s čajem a pozorovala nás, zatímco jsme si hráli.

Ale jakmile jsem nastoupil na střední školu, všechno se obrátilo vzhůru nohama. Tři roky jsem všechno zvládal, nebo jsem se alespoň snažil. Ale jakmile jsem nastoupil do čtvrťáku, nastali problémy. Příprava na maturitu, výběr univerzity. Byl na mě vystaven obrovský tlak a já byl dennodenně v obrovském stresu. Začal jsem být vším naprosto frustrovaný, protože i když jsem se učil, nic jsem nevěděl. Potřeboval jsem jenom trochu voraz. Ale hned jakmile jsem se ze školy vrátil domů, čekala na mě práce. Pomáhal jsem otci v jeho obchodě. Prodával suvenýry ve městě. Za celý den jsem si nemohl ani na minutu sednou a vydechnout. V noci jsem se místo spánku musel učit, protože přes odpoledne až do pozdějšího večera jsem ztvrdnul v obchodě za kasou. Bylo toho na mě vážně moc a nikdo si toho nevšímal.

V jeden pátek večer jsem otce poprosil, aby mi dal volno a já mohl večer s kamarády do baru. Řekl jsem mu, že už mi přece táhne na osmnáct a že si zasloužím den volna. Kupodivu souhlasil a já mohl vyrazit. Většinou jsem v noci nikam nechodil, jelikož jsem byl vždy rád, že jsem poprvé za celý dlouhý týden mohl pořádně spát, ale tentokrát jsem udělal výjimku. Kdybych jenom tušil, že to bylo nejhorší rozhodnutí v mém životě, stoprocentně bych zůstal doma.

V baru jsem si prvně objednal obyčejný džus, ale kvůli narůstajícímu tlaku kamarádů jsem do sebe po hodině a půl lil pivo a občas do sebe kopnul panáka vodky nebo rumu. Pěkně jsem to míchal. Z toho večera si toho moc nepamatuju. Ještě teď po třech letech mám okna a výpadky. Ale věc, na kterou si moc dobře vzpomínám, jsou drogy. Vybavuje se mi, že jeden z mých spolužáků vytáhl éčko. V první chvíli jsem bez váhání odmítl. Měl jsem v sobě obrovské množství alkoholu a nechtěl jsem do sebe nacpat ještě drogu. Ale nakonec jsem za dalšího naléhání, přijmul. Po půl hodině, kdy droga stále nepůsobila, jsem do sebe vhodil další. A pak... po pár minutách to začalo. Všechno se se mnou šíleně motalo. Světla v klubu zářila víc než předtím. Viděl jsem mlhavě, ale zároveň bylo všechno příšerně barevné. A pak už nevím. Nevzpomínám si ani, jak jsem se dostal domů.

Ráno bylo příšerné. Bolelo mě celé tělo a já stejně musel vstát a s třeštící hlavou jít za otcem do práce. Divil jsem se, že jsem ten den přežil a o neděli ani nemluvě. Stále jsem se cítil příšerně.

V pondělí už se můj stav zlepšil, teda alespoň jsem si to myslel. Ve škole jsem trpěl. Jednu minutu jsem myslel, že zemřu, tu druhou se mi nálada zvedla na maximum a já měl obrovskou chuť mluvit a smát se,... pak jsem neměl daleko od zhroucení a poté jsem byl najednou tak strašně rozzlobený. Nevšímal jsem si tady těchhle citových stavů. Sváděl jsem to na špatný den.

Od toho dne se mi nálady střídaly jako na kolotoči. K tomu jsem začal být strašně apatický, ale někdy jsem byl až příšerně moc aktivní. Choval jsem se divně a začali mi to říkat i spolužáci a rodiče doma, ale já jsem nad tím vždy pouze mávl rukou.

Můj stav se ale začal rapidně zhoršovat. Několikrát za den se mi třeba točila hlava a já měl halucinace, nebo nějaké zvláštní představy, bludy. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. V hlavě jsem začal slýchávat hlas. Radil mi.

Jeden večer jsem málem popálil svou sestru žehličkou. Všechno se to stalo jenom kvůli tomu pitomému hlasu v hlavě. Říkal mi, že když udělám, co řekne, všechno bude lepší, všechno se změní, budu šťastný. Otec mi nafackoval, já mu řekl, že jsem chtěl pouze udělat správnou věc. Za to mi střelil další facku a poslal mě do pokoje.

Věděl jsem, že pokud nebudu poslouchat chlapský hlas v mé hlavě, zničí mě. Říkal mi, že pokud neudělám, co řekne, zabije mě. Podřízne mi hrdlo nožem. Bál jsem se, a proto jsem ho poslouchal. Udělal jsem každý jeden rozkaz, který mi poručil.

Pustil jsem sousedova nebezpečného bulldoga, který ještě ten den vážně pokousal chlapce žijícího ve vedlejší ulici. Převezli ho do nemocnice, kde několik týdnů ležel ve vážném stavu. Přežil. Nikdo nepřišel na to, že jsem za to mohl já, ne ten nešťastný pes, kterého ještě den na to utratili.

Nechodil jsem za otcem do práce, protože jsem to měl zakázané od toho člověka, který se mnou trávil každou volnou chvíli. Připadal jsem si strašně sám, když občas zmizel. Byl jsem opuštěný a nevěděl, co dělat, a proto jsem se ho vždy snažil přivolat. Vždycky přišel a dal mi další příkaz.

Podpálil jsem polorozpadlou budovu na konci města. Zase mě nikdo nechytil. Tak jsem pokračoval dál.

V našem domě jsem zapnul plyn, když byli všichni doma, pak jsem rychle utekl do bezpečné vzdálenosti. Když jsem ani po dvou hodinách neslyšel výbuch, vrátil jsem se. Zjistil jsem, že na to matka přišla, když šla vařit špagety. Byla hrozně rozzlobená, ale neměla na koho, jelikož nevěděla, že jsem to byl já. Myslela si, že se to stalo jenom nějakou náhodou. Neustále opakovala slova 'co by, kdyby'.

Poslední věc, kterou jsem kvůli němu spáchal, bylo, že jsem málem ubodal malého chlapce ze školy k smrti. Vyšel jsem z domu jako omámený s kudlou v ruce. Kolem jel zrovna kluk na kole a já využil příležitosti. S kudlou jsem se k němu přiblížil, a kdyby mě nezastavil otec, který zrovna přijel z práce, nejspíš bych do něj zabodnul čepel. Odtáhl mě od něj a třásl se mnou jako o život. Kudla mi vypadla z ruky. Dýchal jsem tak hlasitě jako ještě nikdy předtím. Hlas byl najednou fuč a já si uvědomil, co jsem se pokusil udělat. Nesnášel jsem se a chtěl jsem ho znovu slyšet. Nechtěl jsem být sám.

Vyděšení rodiče mě ještě ten den odvezli do nemocnice, odkud jsem byl transportován rovnou na nejbližší psychiatrické oddělení. Byl jsem donucen mluvit o všem, co jsem za poslední dva měsíce udělal. Prvně jsem nechtěl. Říkal jsem něco ve smyslu, že si pro mě přijde a zabije mě za to, když jim vyzradím pravdu. Ale poté co mě dokonale uklidnili, jsem jim vyklopil celou pravdu.

Od té chvíle do mě cpali léky. Vytvořili mi denní režim, který jsem musel dodržovat, a dohlíželi na to, abych se vyhýbal stresu. Pobyt na psychiatrii byl ale stejně hrozný a patří mezi ty nejhorší zážitky mého života. Připadal jsem si jako blázen, ačkoliv jsem jím už dávno byl. Chovali se ke mně hrozně.

Když mě po půl roku propustili domů, byl jsem nucen vytvořit si nový režim a znovu si na něj navyknout. Nesměl jsem se vystavovat stresu a dennodenně jsem musel brát léky. Od té chvíle se hlas neobjevil. Zmizel a já si zase připadal normálně, ačkoliv si stále kladu za vinu všechno, co jsem provedl. Ještě teď se za to nenávidím a nikdy si to neodpustím. Nechci si ani představit kolik lidí jsem mohl zabít. Stále do sebe musím cpát prášky, ale jsem v pohodě. Pracuju v místní kavárně, jelikož jsem neměl možnost dostat se na univerzitu. Žiju s rodiči, kteří mi neustále pomáhají, jsou mi oporou a tentokrát už na mě nekladou tolik stresu.

Občas mám strach, že se všechno vrátí a nepomůžou mi ani léky. Někdy se probudím celý zpocený a zadýchaný, kvůli noční můře, že je všechno zase zpátky. Bojím se, protože mi schizofrenie jenom za těch pár měsíců dokázala zničit život.