Lives [CZ]

#14 Nicolaus Tobias Kuhn

Nicolaus Tobias Kuhn, 18 let, Vídeň, Rakousko

Prvně to byly jenom cigarety a alkohol. Víte, já chtěl zapadnout. Kdybych nedělal to, co dělali v mém věku ostatní, pohořel bych. Skončil bych sám jako ostatní, kteří tyhle věci bez přemýšlení odmítli.

Můj bratr mě do toho tak nějak zatáhl. On a jeho kamarádi, kteří byli o dva roky starší než já, pro mě byli něco jako bohové. Pokládal jsem je za vzory. Chtěl jsem se jim vyrovnat. Chodíval jsem s nimi do barů, kde jim bez problémů prodávali alkohol, ačkoliv byli všichni – včetně mě samozřejmě – nezletilí. Vypili jsme třeba několik sklenic piva a kouřili cigarety jednu za druhou. Připadal jsem si s nimi jako někdo. Ve škole jsem se vždy u spolužáků chlubil. Podle výrazů na jejich tvářích jsem vždy pochopil, že mi záviděli a to mě nejednou nabudilo k tomu, abych pokračoval v pití alkoholu a kouření.

Jednou, když jsem zase trávil večer s mým bratrem a jeho kamarády, rozhodli se pro jinou zastávku než klub. Zastavili u domu jednoho z jejich spolužáků. Ten den jsem poprvé okusil trávu. Byl jsem tak příšerně zhulený, že jsem na celé kolo vyřvával, jak miluju čokoládový dort. Točil se se mnou celý svět a mně se to líbilo.

Od té doby jsem mého bratra usilovně prosil, ať mi sežene marihuanu. Líbilo se mi to víc než cigarety nebo alkohol. Chtěl jsem se pořádně zhulit a mít zase jednou po starostech. První dva týdny mě vždy bratr uposlechl a dělil se se mnou o „zásobu", kterou mu daroval jeho kamarád za to, že mu můj bratr pomohl při důležitém testu, ale později mě začal posílat do nejzadnější části těla. Přemlouval jsem ho, prosil ho, ale on nic. Právě proto jsem se v páteční večer vydal do jednoho z barů v blízkosti bydliště sám. Neobjednal jsem si nic jiného než kolu, jelikož jsem věděl, že alkoholický nápoj po nich v mých patnácti letech nemůžu požadovat. Celý dlouhý večer jsem proseděl jenom u téhle černé, cukrem přeplněné břečky a sledoval lidi. Chtěl jsem najít někoho, kdo by mi byl ochoten prodat marihuanu. Sledoval jsem každého člověka v baru a hledal někoho, kdo by mi připadal podezřelý. Už jsem i přestal doufat, že bych někoho takového našel, ale pak jsem zahlédnul týpka s pleškou, oblečeného v koženém oblečení, jak nenápadně podstrkuje klukovi se strništěm malý balíček a ten mu za to strká do kapsy obnos peněz. Nepřestal jsem ho pozorovat a po pár minutách se k němu nenápadně přiblížil.

„Máte trávu?" nenápadně jsem zašeptal a on se otočil s vražedným pohledem, který snad nikdy z hlavy nevyženu. Tázavě si mě přeměřil pohledem. Jednu chvíli jsem si myslel, že nesouhlasně zakroutí hlavou, ale on si mě jen znovu přeměřil pohledem, nenápadně se ohlédl kolem, a když zjistil, že nás nikdo nepozoruje, strčil ruku do kapsy.

„První prachy. Dva tácy," zamumlal přísným hlasem. Uposlechl jsem a uděl to, co kluk přede mnou, nenápadně jsem mu je strčil do kapsy kožené bundy. On mi za to do ruky strčil balíček, pak se otočil, zkontroloval obnos peněz a zmizel.

Měsíc jsem si tímhle způsobem sháněl trávu, později jsem na doporučení přešel na hašiš, v čemž mi nepřišel nějaký zásadní rozdíl, jednou jsem taky zkusil éčko, to mi pak svět hned přišel barevnější a o mnoho hezčí.

Do drog jsem taky namočil jednoho z mých nejlepších přátel. Začal se mnou chodit po nocích ven, kouřili jsme jointy a stále zkoušeli něco nového. Nafackoval bych si za to, že jsem mu zničil život.

Můj bratr neměl ponětí, co dělám a stejně na tom byli rodiče, kterým to bylo vlastně stejně naprosto ukradené. Doma jsem je potkával jednou do tří dnů. Vztah naší rodiny by se ani nedal nazývat vztahem, pouze jsme spolu žili. Možná právě proto jsem dělal to, co jsem dělal.

Jednou v noci jsem skončil s mým kamarádem v místním doupěti – tak se to myslím nazývalo. Když jsem od dealera požadoval éčko nebo alespoň hašiš, pouze nesouhlasně kroutil hlavou. Řekl, že má jedině heroin. Nikdy jsem si s háčkem nechtěl začít. Extáze pro mě měla být nějakým limitem, ale když na mě můj kamarád neustále tlačil, nakonec jsem souhlasně kývl a za neuvěřitelně vysokou cenu – vlastně jsem mu tehdy dal všechny prachy, které jsem měl – jsem si koupil balíček bílého prášku, to samé udělal i můj kamarád.

Zavřeli jsme se na záchodech. Neustále jsem opakoval, že to není dobrý nápad, ale nakonec jsem to za naléhání mého kamaráda stejně udělal. Prvně jsme jenom šňupali. Zařekl jsem se, že to nezajde dál a že si nikdy nepíchnu, ale tenhle můj slib jsem porušil už po týdnu, kdy jsem poprvé použil jehlu. Byl jsem v ráji.

Od té chvíle jsme si píchali neustále. Nedokážu ani spočítat kolik lžiček jsem z domácnosti ukradl, pořád jsem je ztrácel a bral si nové a nové, kolik zapalovačů a jehel jsem spotřeboval.

Když mi začaly docházet všechny mé úspory, snížil jsem se k tomu, že jsem začal krást od rodičů. Prvně jsem jenom škemral, aby mi zvýšili kapesné, ale oni nesouhlasili, a proto jsem kradl. Nevšimli si toho.

Asi čtyři měsíce po tom, kdy jsem si prvně píchnul, na to bratr nějakým způsobem přišel. Podle něj bylo nejspíš nejlepší řešením, všechno vyklábosit rodičům, kteří mě ten den seřezali jako psa. Okamžitě si taky všimli, že jim zmizela větší část peněz z jejich společných úspor. Od té chvíle mě nepouštěli ven, jen do školy a hned zpět. Hlídali mě jako zločince, ale já to měl všechno vymyšlené. Nechodil jsem do školy, nýbrž do doupěte. Byl jsem závislý, ale nechtěl jsem si to přiznat, což je vlastně první známka toho, že závislí jste.

Když rodiče, díky mé „skvělé" učitelce, zjistili, že nechodím do školy, začali mě tam vozit. Nespustili ze mě oči. Hustili mi do hlavy, že jestli nepřestanu, umřu... v tom jim teď musím dát za pravdu.

Jednou jsem se podíval do zrcadla a poprvé za celou tu dobu na sobě zaznamenal změny. Mé tváře byly propadlé, tělo vyhublé – lehce jsem mohl vidět žebra, vypadal jsem jako anorektik s očima narkomana. V tom momentu jsem si slíbil, že přestanu. Jeden den jsem bez háčka vydržel bez nějakých fyzických příznaků, s psychikou už to bylo hroší. Toužil jsem po dávce jako po ničem jiném. Chtěl jsem cítit heroin v mých žilách. Od druhého dne to bylo horší a horší. Lily se ze mě litry potu, bylo mi příšerně špatně. Vydržel jsem i to. Přišel den, kdy jsem se cítil celkem dobře. Poprosil jsem matku, aby mě pustila alespoň na malou chvíli ven. Svolila. Neušel jsem ani sto metrů a narazil jsem na partu z doupěte. Zatáhli mě k sobě. Prvně jsem se bránil, odmítal jsem, ačkoliv mi nabízeli háčko zadarmo, ale po tlaku, který na mě všichni vynaložili, jsem nakonec svolil a byl jsem v tom znovu.

Takhle jsem přemlouval matku o krátkou procházku každý den. Nakonec mě vždy pustila. Znovu jsem si píchal. Asi po týdnu, když jsem se vrátil domů a věšel bundu na věšák, si matka všimla vpichů na mých zápěstích. Byla mnou tak zklamaná. Ten den si se mnou promluvil můj bratr. Vedli jsme vážný rozhovor o tom, že musím přestat, protože ničím sám sebe. Věděl jsem to. Bylo mi šestnáct a půl a byl jsem feťák.

Jakmile se otec vrátil z práce a matka mu řekla, že jsem do toho znovu spadnul, nezmlátil mě tak, jak jsem očekával, byl ze mne zoufalý, tak moc zoufalý, že jsem si řekl, že tentokrát vážně přestanu a nevrátím se k tomu.

Znovu jsem si prožil těch několik dní plných bolestí a utrpení, kdy jsem pouze ležel v posteli a svíjel se v křečích.

Vydržel jsem to měsíc... dva, pak jsem znovu začal navštěvovat školu,... tři... čtyři... celý jeden rok. Byl jsem tak neskutečně rád, že jsem to vydržel tak dlouho. Rodiče mi zařídili odbornou pomoc a já myslel, že všechno bude dobré... nebylo.

Za měsíc mi bude devatenáct. Za tu dobu, kdy jsem si dlouhý rok nepíchal, jsem do toho spadnul ještě jednou, za vynaložení všech sil jsem se z toho znovu vyhrabal. Rodiče seriózně uvažují o tom, že mě pošlou do léčebny, přestože jsem teď čistý, neplánuju nesouhlasit, protože nikdy nevím, jak to se mnou bude za den nebo týden. Bez drogy můžu být teď, ale zítra se to může naprosto otočit.