Lives [CZ]

#13 Chelsey Kandace Rodgers

Chelsey Kandace Rodgers, 21 let, Ohio, USA

Na prstech bych nedokázala spočítat, kolikrát jsem chtěla skončit. Všichni tihle zlý démoni mi vlezli do hlavy ještě před mým čtrnáctým rokem a nutili mě přemýšlet nad věcmi, které mě uvnitř pomalu ale jistě ničily. Někdy jsem ani nedokázala dýchat. Připadalo mi, jako by ve mně i mé plíce pomalu přestávaly fungovat.

Neustále jsem slýchávala, jak jsem špatná, nedokonalá. Připadala jsem si zbytečně. Bolelo mě to a nenáviděla jsem se. Nemohla jsem být sama se sebou. Samota mě mučila, ale já v ní vždy musela vydržet, jelikož jsem byla tak příšerně zamlklá, že jsem nedokázala komunikovat s nikým ze školy. Byla jsem totálně antisociální.

Neustále jsem poslouchala hudbu. Občas jsem se po ní cítila líp. Měla jsem lepší náladu a u některých písniček jsem třeba měla chuť i tančit. Ale někdy se má nálada ještě zhoršila. Zírala jsem na odporně bílou stěnu se sluchátky v uších a říkala si: „co tady ještě sakra dělám?" Můj život mi absolutně nedával žádný smysl.

Hned poté co jsem se vrátila ze školy, jsem se zavřela v pokoji a vycházela jenom v případech největší nutnosti. Matka to sváděla na pubertu. Podle ní jsem byla v kritickém věku, kdy všechno a všechny nesnáším. Ale to nebyla pravda. Nebylo mnoho věcí, které bych vyloženě nesnášela... kromě jedné „maličkosti", a tou jsem byla já.

Pamatuju si, že jsem na sebe občas zírala do zrcadla. Zkoumala barvu mých očí. Hnědá. Připadala mi tak nudná a nezajímavá. Dívala jsem se na své vlasy, které pro mě v té době byly tak strašně ošklivé. O mých rtech se ani nebudu zmiňovat, a když jsem vytvořila ten příšerně křivý úsměv, znovu se mě ujal pocit nenávisti. Nesnášela jsem tu hroznou pihu nad obočím, jamku v líci, která byla pro ostatní nejspíš neviditelná, ale já ji spatřila jenom při sekundovém zahlédnutí mého odrazu v zrcadle. Sama pro sebe jsem neměla žádnou cenu.

Občas jsem mívala chvíle, kdy to bylo fajn. Cítila jsem se dobře a třeba jsem se smála i otřepaným vtipům mého otce. Někdy jsem se smála tak moc, že mi z očí tekly slzy. Ale tyhle momenty se v mém životě objevovaly asi tak často jako duha na obloze. Někdy jsem se prostě jenom smála nebo usmívala proto, že jsem nechtěla, aby si ostatní všimli, jak mizerně se cítím.

V noci jsem hodně brečela. Seděla jsem smotaná v klubíčku a tiše vzlykala. Třásla jsem se. Bylo mi hrozně. Nechtěla jsem žít. Přála jsem si být někým jiným. Třeba tou holkou, která sedávala o tři lavice přede mnou, a její kluk na ni vždy po vyučování čekal před školou. Někdy jí přinesl růže, ale polibek a objetí jí daroval vždycky. Nebo mou sousedkou, která hned po maturitě vypadla z domu a cestovala po celém světě. Nebo jednou z těch holek, které tvořily skvělou partu už od školky, ale já k nim bohužel nikdy nemohla patřit. Paradoxem je, že jednu z těch holek znásilňoval její nevlastní otec celé tři roky. Provalilo se to v prváku, kdy už to v sobě nedokázala držet. Zkroutila se z toho, nebyla schopna normálně komunikovat. Ale já si nikdy neuvědomovala, že i ostatní lidé můžou mít nějaké problémy, ať už jsou jakékoliv. Jediné nad čím jsem přemýšlela, byla smrt. Zdálo se to jako jediná možnost, která by mi pomohla.

Topila jsem se a nebyl tady nikdo, kdo by mě z té vody plné smutku, deprese a úzkosti mohl vytáhnout. Chtěla jsem se vzdát. Několikrát jsem si do dlaně nasypala několik druhů prášků a chystala se je všechny spolykat, ale nikdy jsem nedokázala otevřít pusu, vsypat si je dovnitř a spolknout je. Byla jsem srab. Doufala jsem v lepší zítřky.

V mých šestnácti letech jsem začala zažívat lepší časy. Chodila jsem v noci na různé párty, mluvila s lidmi, neměla jsem čas přemýšlet nad špatnými věcmi. Myslela jsem, že jsem konečně překonala to zlé období a že už budu v pohodě. Zatraceně jsem se spletla. Po letních prázdninách, které jsem trávila se spolužáky nebo lidmi z okolí, jsem se zase začala cítit špatně. Přišlo to z ničeho nic. Jeden den jsem šla spát s obrovským úsměvem na tváři a den na to se probudila tak strašně znechucená životem. Bylo to tady znova. Ta nechuť, méněcennost, myšlenky na sebevraždu, nenávist. Všechno se v mžiku vrátilo. Uvědomila jsem si, že to nemůžu nikomu říct, že to musím zase držet v sobě a nějak se s tím vypořádat.

Ráno jsem měla problém vstávat. Nespočetně krát jsem se vykašlala na školu a prostě celý den jenom ležela v posteli. Rodičům jsem lhala. Nikdy mě neprokoukli. Neměla jsem v sobě ani trošku energie nebo chuti držet oči otevřené.

Jednou v noci, kdy jsem nemohla spát a mé oči neměly sílu na to vypustit jednu jedinou slzu, mě popadl amok. Ostříhala jsem si vlasy. Úplně na krátko. Doufala jsem, že se třeba sama sobě začnu líbit. Nebylo tomu tak. Ráno na to jsem se na sebe nemohla ani jen podívat. Připadala jsem si jako kluk. Když jsem procházela školní chodbou, z každého rohu jsem slyšela nepěkné poznámky, které na mě byly mířeny. Strašně jsem si to brala.

Začínalo pro mě být nemožné brečet. Někdy jsem ze všeho vzteku, který se ve mně nahromadil, křičela do polštáře nebo bušila do skříně. A někdy jsem ležela na zemi úplně bez života, celá frustrovaná a nešťastná.

Doteď je pro mě překvapující, že jsem to neskočila. Všechny ty myšlenky mě pomalu ale jistě zabíjely, ale já to vždycky nějakým záhadným způsobem zvládla a pokračovala dál, ačkoliv jsem věděla, že můj život bude stále mizerný.

Jedno odpoledne, kdy mi táhlo na sedmnáct, si mě máma zavolala k sobě do ložnice. Vedly jsme vážný rozhovor. Hádám, že byl první a zároveň poslední. Byla jsem tak zoufalá, že jsem jí řekla své pocity, přestože ona to nebrala vážně. Řekla mi, že bych se měla více socializovat a chodit ven, i když moc dobře věděla, že přesně tohle jsem celé letní prázdniny dělala a ani trošičku mi to nepomohlo a všechno se stejně vrátilo. Nikdo mi v té chvíli nepomohl, protože nikdo nechtěl. Musela jsem to udělat sama. Nemůžu uvěřit, že jsem sama sebe donutila za někým zajít, že jsem vyhledala odbornou pomoc.

Psychiatr mi předepsal antidepresiva. Beru je stále a lhala bych, kdybych řekla, že jsem přestala mívat deprese, jenom to není takové jako předtím. Prášky mi pomáhají, zlé je to jen tehdy, kdy si je nevezmu nebo mám vážně zlé období. Rodiče to ani teď neberou vážně. Domů jezdím jenom o vánocích a prázdninách, jinak se snažím dokončit univerzitu a plánuju si alespoň trochu slibnou budoucnost.

Je smutné, že stačí jeden úsměv, kterým obelžete celý svět, a nikdo by neřekl, že právě přemýšlíte nad tím, jak ukončit váš život.

Jsem zpět i s tímhle nesmyslem. Doufám, že jste na mě po tom měsíci nezapomněli a budete pokračovat ve čtení.

PS. Je to vymyšlené od první do poslední věty - jenom abyste věděli.