Lives [CZ]

#7 Freddy Jasper Ackerman

Freddy Jasper Ackerman, † 18 let, Albury, Austrálie

vypráví Freddyho nejlepší, jediná kamarádka Jasmine

Ještě teď, po pěti letech, se mi do očí nahrnou slzy, jen co si na tuhle událost vzpomenu. Neskutečně špatně se mi o tom mluví. Nedokážu na to ani jen pomyslet bez toho, abych se citově nezhroutila a nezačala brečet. Proto právě teď považuju za úspěch, že stále úspěšně zadržuju slzy, které se mi tlačí ven z očí. Raději přejděme k pointě, ať to mám brzy z krku a zmizí mi ten zatracený knedlík z krku.

Freddyho jsem poznala na střední škole. Už po prvním týdnu mi přišlo, jako bychom si na sebe tak nějak zbyli. Já byla hodně nekomunikativní typ a Freddy byl šíleně moc uzavřený do sebe. Byli jsme něco jako vyvrhelové ročníku a tak nějak započalo naše přátelství. Prvně jsme spolu jenom seděli na obědech, bez jediného slova. Po pár týdnech jsme se začali střetávat o přestávkách a dokonce jsme spolu už začali komunikovat, což bylo pro nás oba obrovským pokrokem. A pak, když jsme si k sobě vybudovali důvěru, jsme se jeden druhého nemohli zbavit.

Říkala jsem mu všechna svá tajemství, vyprávěla jsem mu o klucích, kteří se mi líbili a se vším, co mě trápilo, jsem šla hned za ním. On byl na rozdíl ode mě jedno velké tajemství. Nikdy se mi s ničím nesvěřil, pouze poslouchal, o čem jsem mu povídala a dával mi jeho rady, které vždy fungovali. Nejednou se mi zdálo, že je pro mě něco jako psycholog a není to to pravé přátelství. Naléhala jsem na něj, ať mi také řekne, co ho trápí, protože v jeho očích jsem viděla bolest. Snažila jsem se to z něj dostat, ale na něj nic nezabralo. Nikdy mi nic neřekl. Byl jako má vrba, které jsem mohla prozradit všechno a on to nevyzradil, ale na oplátku mi také neřekl nic o sobě. Neskutečně moc mě to vytáčelo. Myslela jsem, že pro něj nic neznamenám. Že jsem jenom jeho parťák ve škole. Že jsem jenom holka, která nezapadá stejně jako on. A že spolu mluvíme jenom proto, že nesnášíme stejné lidi. Nevěděla jsem o něm nic, on o mně všechno.

Jednoho dne jsem to už jednoduše nedokázala. Musela jsem to z něj dostat, i kdyby se bránil sebe víc. Po škole jsem nasedla do jeho auta. Myslel si, že mě pouze odveze domů, tak jak to vždy dělal, ale já měla jiný plán. Jen co zastavil u domu mých rodičů a rozloučil se se mnou, já nesouhlasně zakroutila hlavou a zkřížila ruce na prsou. Řekla jsem mu, že dokud mi neřekne, co ho trápí, nevystoupím, i kdybych tam měla třeba sedět do konce svého života. Mučila jsem ho svým zrakem, který jsem do něj zarývala jako ostrý nůž. On mi řekl, že jsem hloupá, že nechápe, proč se se mnou zahazuje a vyčetl mi snad všechno, na co si vzpomenul. Bolelo mě to, ale nedávala jsem to na sobě znát. Každé tajemství, které jsem mu za ten rok našeho ne tak dokonalého přátelství prozradila, v té chvíli obrátil proti mně. Řekl mi, že se zabývám pouze pitomostmi, ale nevidím ten pravdivý svět. Řekl mi, že jsem neuvěřitelně blbá, kvůli tomu, že se mi líbí hlavní quarterback fotbalistů u nás ve škole, jelikož to byl podle jeho slov ten největší děvk*ř nacházející se na téhle planetě. A pak mi řekl, že největší pitomost, kterou jsem kdy mohla udělat, byla, že jsem se s ním začala bavit. Po té větě vrazil vší silou do volantu, až se celou liduprázdnou ulicí rozezněl klakson. Vložil si hlavu do dlaní. Z tohohle momentu si pamatuju snad úplně vše. A taky si myslím, že na to nikdy nebudu schopna zapomenout. Že mě to bude pronásledovat do konce života, i když bych si třeba přála, abych na nic, co je spojené s ním nemusela myslet, jelikož jenom pouhopouhá myšlenka na něj mě zevnitř ničí.

Pohled, který mi potom daroval, už z hlavy nejspíš nikdy nevyženu. Pořád ho budu mít před očima. Vypadal tak... zlomeně. Úplně jinak než obvykle. Z jeho tváře vyzařovala bolest. Zdálo se, jako by se měl každou sekundou zhroutit ještě víc a rozbrečet se.

Začal mi vyprávět, co se v jeho životě v posledních letech stalo. Hlas se mu třásl. V rukou pevně svíral volant, protože to bylo nejspíš to jediné, čeho se mohl v té chvíli chytit. Řekl mi všechno, a pak se rozbrečel. Neváhala jsem ani minutu, okamžitě jsem ho uvěznila v pevném objetí.

Povyprávěl mi, že mu před dvěma lety zemřela máma a že se v ten den, kdy odešla na onen svět, strašně moc pohádali. Tak strašně moc ho to mrzelo a litoval slov, která jí v ten den vmetl do očí. Vyprávěl mi o jeho otci, který propadl alkoholu a po nucené návštěvě lékaře, se dozvěděl, že mu začínají selhávat játra, ale stejně s pitím nepřestal, ba naopak začal v hospodě trávit ještě více času. Seknul s prací a peníze začali mizet. Freddy mi pověděl, že má všechny brány na jakoukoliv univerzitu zavřené, jelikož není nikdo, kdo by mu ji mohl zaplatit a nemá šanci získat stipendium. Prozradil mi, že se cítí jako největší odpad společnosti. Že mívá momenty, kdy už nedokáže ani brečet a že je tak strašně nešťastný, že už naprosto přestal doufat v lepší chvíle.

„Nemám nejmenší šanci tohle všechno zvládnout, Jasmine," tuhle větu šept tak tiše, že jsem ji měla v té chvíli problém slyšet,... ale já ji slyšela a pamatuju si ji až dodnes.

Taky mi řekl, že jsem jediný člověk, kterému tohle kdy řekl a že nedokáže mluvit s ostatními lidmi a nikdy toho nebude schopen, jelikož se na něj vždycky všichni dívali jako na největšího lůzra. Nežil, přežíval a pronesl, že už to dlouho nevydrží. Ztratil veškerou naději v lepší zítřky.

Slíbila jsem mu, že mu se vším pomůžu, že tady s ním budu a že se na mě může kdykoliv obrátit. On ale pouze zakroutil hlavou. Nechtěl mě zničit, tak jako všechny okolnosti v jeho životě, zničily jeho. Ale já si stála za svým.

V následujících měsících jsem se ze všech sil snažila mu pomáhat, snažila jsem se ho rozveselovat. Chtěla jsem, aby se cítil alespoň trochu líp. Ale moc dobře jsem na něm viděla, že to nezabírá. Že je to napovrch pořád ten stejný, tajemství skrývající, Freddy, ale uvnitř něj pomalu všechno zhasíná. Cítila jsem se tak zbytečně, jelikož jsem mu nedokázala ani trošičku pomoct. Ani trochu. Vůbec.

V jeden podzimní večer mi zazvonil mobil. Byl to Freddy. Skleslým hlasem mi sdělil, že jeho otec je pryč. Odešel ze světa stejně jako jeho matka. Brečel a kladl si to za vinu. Řekla jsem, že okamžitě přijdu, protože v tomhle stavu přece nemohl být sám. On odmítl. Vlastně mi to zakázal. Řekl, že nechce mou přítomnost, přál si být sám, pak zavěsil.

Dva dny jsem o něm neslyšela. Neustále jsem mu volala. Zvonila u jejich domu. Ptala se sousedů, jestli neví, kde je. Nevěděli. Jeho auto nestálo u příjezdové cesty, ale já se stejně snažila dostat do jejich domu. Pěstmi jsem bouchala do dveří, zvonila, křičela jeho jméno, ale Freddy se nikdy neozval.

Jednou v noci mi zazvonil mobil. Když jsem spatřila jméno volajícího, bez váhání jsem jej zvedla. Sdělil mi pouze jednu větu. Nedal mi prostor mluvit. Po posledním slovu, okamžitě zavěsil.

„Budu konečně šťastný, Jas."

Až ráno následujícího dne jsem pochopila, co tím myslel. Nemohla jsem přestat brečet.

Freddy zemřel hodinu a půl po tom, co mi zavolal. Autem v plné rychlosti narazil do stromu. V krvi mu objevili dvě promile alkoholu. Chtěl zemřít. Přál si to. A splnilo se mu to.

Naprosto mě jeho odchodem zničil. Nedokázala jsem to pochopit. Nejednou jsem si dokonce kladla za vinu, že jsem mu nedokázala pomoct. Brečela jsem prakticky nonstop.

Uplynulo pět dlouhých let a já v mém životě stále někoho postrádám. Freddy odešel a zanechal v mém srdci díru, která už nikdy nezmizí. Vždy v mém životě bude chybět.