Story of dragon - Vznik legendy [cz]

5.část

Drakie? Zastavím se a jednou rukou si chytnu paži té druhé. Švihne ocasem a upře na mě svoje obrovské, skoro černé oko. Trošku znervozním, i když nemám proč. Její přítomnost, mě trochu vyváděla z míry. Zvláště, když se její část usadila v mé hlavě a odmítala odejít.

Můžu? Kývnu na místo vedle ní a čekám jak zareaguje. Včera jsem se ji snažila dát prostor a hodně jsem o nových informacích přemýšlela. Dospět k tomuto názoru, bylo velice těžké, ale to, že na ni budu řvát - i když jen v myšlenkách - by mi moc nepomohlo. Otočila hlavu a čelistí se jemně dotkla země. Usmála jsem se a sedla si vedle ní. Uplynula minimálně hodina, co jsme tu takhle seděli a společně hleděli na nebe - na kterém kroužil, stále dokola a dokola ten samý orel co před půl hodinou.

Byl to rituál dospělosti. Ozvala se po velmi dlouhé době a odfrkla si.

Jak si se k němu dostala? Opatrně jsem se opřela o její nohu a dál sledovala toho orla. Bylo to příjemné. Drakie byla obrovský drak, který mě chránil a já tu jen tak seděla a užívala si chvíle, kdy se mi konečně svěřuje jako velmi dobrá přítelkyně. 

Je to jako instinkt, víš? Pocit, že dospět můžeš akorát tímto způsobem je naléhavější, než si bránit život při bitvě.

Proč- proč ho prostě nepřetrpíš? To není jinačí způsob jak 'vyrůst'? Zavrčela a znovu na mě upřela svoje obrovské oko.

Nechápeš to? Není jiný způsob jak dospět. Nejsi drak pokud nesplníš tento rituál.

Jaký rituál? Že budeš týden pryč od těch kteří tě milují? Odhrnula vrchní pysky, takže jsem měla nádherný výhled na její obrovské tesáky.

A co děláš ty?! Uraženě otočila hlavu a dál potichu vrčela. Zarazila jsem se a padla pohledem na zem. Ano, opustila jsem všechny jen kvůli svým pocitům. Všechny, kteří mě milovali a ochraňovali. A teď, tady obviňuji jednu z mála, která se mnou zůstala i přes můj špatný úsudek. Zadržované slzy se mi linuly ven. Stáhla jsem si rukách a osušila si tváře. Jenže oni opustili mě. V názoru i místu. 

Omlouvám se. Já jsem se jen bála.

Neměla si důvod. Jsem drak, to ostatní by se měli bát mě. Napřímila se a hrdě se na mě ohlédla. Zasmála jsem se její nadřazenosti a prstem brnkla do její šupiny.

Já vím, možná proto jsem se bála. Zasmála jsem se. Vysvětlíš mi ten váš rituál?

Je to starodávné tajemství, které znají jen draci. Nejsem oprávněna ti o něm povědět. Pošpinila bych všechny naše generace jedinou větou. Ale i přes to, ti můžu říct, že je to krvavý rituál. Polkla jsem a přestala ji přejíždět rukou po noze.

Drakie - zabila si člověka? Tato věta visela ve vzduchu hodně dlouho, ale bez odpovědi. Otočila jsem se na ni a snažila se přečíst její myšlenky. Z nějakého důvodu jsem nic neslyšela. Zkusila jsem se ponořit víc do své mysli a pokoušela jsem se spojit s tou její. Jako by si ji uzamkla. Až náhle proud energie s myšlenkami. Cizími myšlenkami.

Ano.

Potlačila jsem vzlyk a snažila se být silná. Opravdu jsem se snažila, ale v tuhle chvíli mi to bylo cizí. 

Proč? Připadala mi tak vzdálená. Její myšlenky mi náhle byli cizí. Ona zabila člověka!

Byla to součást rituálu. Nesmíš se na mě zlobit. Bylo to potřeba.

Bylo potřeba zabít nevinného člověka?! Zvedla jsem se a pomalu od ní ustupovala. Zvedla se a otočila se na mě celým tělem. Švihla ocasem a omotala ho kolem mého těla.

Nebyl nevinný. Zabíjel, okrádal a znásilňoval. Byla to sladká tečka na konci jeho života a mého rituálu. Polkla jsem, když mě zvedla do vzduchu, pouhým švihnutím ocasu a držela mě přímo před jejíma očima. Její výraz se změnil. Oči byly chladné i na to, jak krásně čokoládově svítily.

A teď chceš zabít i mě?! Zesílila stisk a já se začala pomalu ale jistě dusit.

"Sežrala si ho?!," Vykřikla jsem a nechala slzy stékat po mých tvářích. "A teď chceš sežrat i mě?!" Skoro mnou hodila na zem a pak zařvala. Ležela jsem na zemi a brečela jsem. Bála jsem se vlastního dítěte. Milovala jsem ji jako malé dráče. Miluju ji i teď, když mě málem rozdrtila. Ale i přes to se jí bojím. Je ohromná, je nebezpečná a je moje.

Ano! Sežrala!! Jeho krev nebyla o nic lepší než krev kojota! Její myšlenky byly každou chvílí zuřivější. Pochodovala sem a tam a drápy přitom brousila o zem. Vypouštěla z nozder kouř a vždy se na mě vražedně otočila.

Proč mi nevěříš?! Udělala jsem co jsem musela a mohla. Pomohla jsem ostatním! To je úděl draka! To je součást rituálu! Musíš to pochopit. Každý z nás to bude muset udělat. Každý! Nikdo se tomu nevyhne. I ty jednou zabiješ! A pak už budeš zabíjet pořád! Budeš to, co teď vidíš ve mně. Skončila, vyskočila do vzduchu a dvěma mohutnými máchnutími se dostala do vzduchu.

Chceš mě obviňovat za to, že pomáhám tvým lidem? Pak tady nemusím dál být. Otočila se a odletěla.

"Keiro?" Lucasův hlas byl jako poslední zásah do srdce. Rozbrečela jsem se znovu. Ležela jsem na zemi a brečela. Jako malé dítě. Jako někdo, kdo si nezaslouží žít. Po nějaké době se začalo stmívat. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Od chvíle co Drakie odletěla jsem buď brečela nebo spala. Cítím se jako duch. Bez duše a pocitů. Bez myšlenek a slov. Pomalu jsem se zvedla a šla ke skalce. Bez výrazu, bez otázek, bez odpovědí, bez Drakie. Slzy mi ,jak se říká, došly. Znovu jsem si lehla, tentokrát na studený kámen a ležela s tváří přikrytou prameny vlasů.

Drakie. Natáhla jsem ruku a sledovala jak krčím a natahuju prsty.

Danieli. Usínám. Beze všech. Bez všeho co mě hnalo dál. Teď můžu klidně zemřít. Stačí jen popojít pár kroků a bude po všem. Bez starostí, zmatků, bolesti a nenávisti. Ještě ne. Ještě mi zbývá aspoň poslední sladký spánek. Ponořila jsem se do přikrývky snů. Proč chodit, když se stačí nehýbat a zmrznout?

****

Otevřela jsem oči, ale zahalila mě stejná tma, jako když jsem je měla zavřené. To už jsem zemřela? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tmou prosvítali jemné skvrnky světla. Proč? Pomalu jsem zvedla ruku a dotkla se tmy nade mnou. Je to tenké, a teplé.

Jsi blázen maličká. Závoj tmy se odhrnul a já se dívala na zelené šupiny. Světlo mě ale oslepilo. Hromadila se ve mě zvědavost, která čekala, až si moje oči přivyknou. Konečně!

Drakie? Ty jsi se vrátila? Nevěřícně jsem na ni hleděla. Byla to ona. Opravdu! Říkala, že se už nevrátí, ale je tu.

Jistě. Přece tě nenechám zmrznout. Zaplavila mě vlna štěstí a spokojenosti. Vrátila se za mnou!

"Už nikdy - nikdy neodcházej prosím." Usmála jsem se a objala ji hlavu, kterou sehla dolů.

Nikdy. To slibuji.