Story of dragon - Vznik legendy [cz]

19. část

"Nagge?" Zamračeně jsem si prohlížela bílého draka, který přede mnou rozevíral křídla. Nebyla jsem si jistá, jestli je to on nebo ona. Obavy mě znovu obalily. Zná mě, což znamená, že je další kterou si nepamatuju. Drtila jsem v látku Thomasova trička v rukou a nevěděla co udělat. Vzhled mi napovídal, že to bude dračice, stejně jako její pocity, které se uhnízdily uvnitř mé hlavy.

'Keiro?'  Dračice pomalu natáhla krk a zakňučela. Nepatrně se načepýřila, jako pták, takže teď vypadala větší a nebezpečnější s více ostny. Spolkla jsem obavy a vyoraně na ni stále zírala. Nagge vyfoukla kouř z nozder a škubla hlavou k Drakie. Zadržovala jsem dech, když obě začaly mávat ocasy a vrčet na sebe.

"Drakie," Šeptla jsem a udělala krok k ní, když po ní Nagge skočila.Thomas mě strhl zpátky a Dälret si stoupl před nás. S rozšířenými zorničkami jsem zhluboka vydechovala a snažila se urovnat co se teď stalo. Obě dračice řvaly a navzájem se drápaly. Proč? Jestli je Nagge můj drak, proč to udělala? Cítila jsem, jak jejich mysli navážejí jedna na druhou a snaží se psychicky zničit. Bolelo to i mě. Tepalo mi ve spáncích,  znovu se mi dělaly mžitky před očima a měla jsem pocit, že omdlím. Pro dnešek jsem toho měla plné zuby. Už jsem nechtěla být ta, která odnese všechnu bolest. Cítila jsem se příšerně, když jsem zjistila kolik lidí a draků jsem svojí ztrátou paměti zklamala. Ale teď, jsem byla naštvaná. Všechny lítostivé emoce a pocity viny se stáhly na samé dno mých nervů a já vybouchla. Toužila jsem někoho seřvat, možná i dokonce zkopat do kuličky a odhodit kamsi do neznáma. Přiznávám, mé výkyvy nálad jsou velmi časté a už na denním programu. Občas se cítím jako autista, jenže kdyby někdo zažil to co já si pamatuji, že jsem zažila - začátek u šoku a konec u tohoto divadla - byla bych normální. To je to co chci - být konečně normální. Měla jsem před tím vůbec nějaký život? Rodinu? Zuby mi zlostně zaskřípaly, z úst mi vyšlo zavrčení a můj pohled směřoval jen k nim. K dračicím přede mnou. Několikrát se v chumlu křídel otočily a zlostně na sebe vycenily tesáky. Slyšela jsem jejich rozhovor. Cítila jsem jejich emoce a neuniklo mi ani jedno jméno. Fräya. Nebrala jsem ohledy na své okolí. Pevně jsem stiskla luk v mé ruce a vyprostila se z Thomasu ochranného stisku. Hlasitě jsem vydechla a rozešla se dopředu. Dälret se na mě otočil a po krátkém uvažování mi uhnul z cesty.

"Stačí." Řekla jsem normálním hlasem. Pomalu jsem našlapovala do středu konfliktu a byla si vědoma všeho co dělám. Periferně jsem zahlédla pohyb na mé pravé straně a následné vypísknutí, což mi prozradilo, že Cean už se vzbudila. Cítila jsem na své noze stisky, které rychle postupovaly až k mému rameni. Saph se mi jemně otřela o tvář. Bylo to nepříjemné, její ostny škrábaly, ale já tomu nevěnovala pozornost. Můj pohled směřoval pouze přede mně. 

"To stačí!" Zavrčela jsem a vpustila jejich mysli do své hlavy. Cítila jsem se o hodně těžší, trošku nesvá a hlavně ostražitější. Vůbec na mě nebraly ohledy. Nevšimly si mě a stále se rvaly. Pomalu se posouvaly k lesu. Šla jsem stále dál, až jsem se zastavila několik metrů před nimi a chvíli vyčkávala. Ohromně mě štvalo co to dělají. Zabíjí se. Nagge byla naštvaná, přímo zuřila, ale já nevěděla proč. Ani to mě však nezastavilo. Pozvedla jsem luk namířila na její hlavu. Věděla jsem co chci udělat, jen jsem netušila jak. Bezmyšlenkovitě jsem natáhla ruku a stiskla šíp, který se mi zhmotnil mezi prsty. Natáhla jsem tětivu a zaslechla Thomase, jak něco vykřikuje. Opět jsem ho nevnímala, jen jsem zamířila a nadechla se. 

"Řekla jsem - to stačí!" Vykřikla jsem tak hlasitě jak jsem mohla s zuřivým tonem. Pustila jsem šíp, který prosvištěl vzduchem a zasáhl svůj cíl. Obě dračice zakňučely a otočily se ke mě. Konečně mi věnovaly pozornost a já je plánovala pěkně vydusit. Pomalu jsem skláněla luk a probodávala je pohledem. Díra v kmeni pár centimetrů od Naggiiné hlavy ve mě vyvolávala spokojenost.