Story of dragon - Vznik legendy [cz]

16.část

"Pamatuješ?" Mračil se a ukazoval na svou nohu. Zavrtěla jsem hlavou a skenovala stehy pohledem.
"To si udělala ty. Zašila si mi to, i když jsem nechtěl. Vlastně jsem o tom vůbec nevěděl." Pokusil se zasmát,  ale když viděl můj výraz, přestal. Seděli jsme v jeskyni, ze které jsem zatím nevylezla. Byla jsem opřená o chladivou zeď,  která byla až nepříjemně studená. Stále jsem se nemohla pohnout. On seděl naproti mně, obklopen všemi draky a snažil se mi pomoct si vzpomenout - což mu moc nešlo. Zelená dračice mi do mysli stále vsouvala vzpomínky a obrázky, a já je neustále těsnila v rohu své hlavy. Nechci vidět něco co není moje. Odhadovala jsem, že mohla uběhnout tak hodina, od zjištění mého jména. Keira. Stále jsem si tím nebyla jistá, ale moje malá část, mě přesvědčovala o pravosti tohoto tvrzení. Byla jsem rozpolcená, naštvaná a vyděšená.  Jediný člověk kterého si pamatuju je sakra kluk, který má extrémně velký problém s náladama! Chvíli se na mě usmívá a snaží se mě uklidnit a potom cvak, je zase protivný a nevrlý, ale za to já nemůžu! Pak je tu ta dračice, která mi pořád leze do soukromí. Ani teď si nemůžu být jistá, že si nečte mé pochybovačné myšlenky o ní. Dračice se na mě zvláštně podívala a pak si odfrkla. Sakra. A když dokončím své sledované myšlenkové pochody, mám okolo sebe pět neznámých draků,  kteří možná existují jen v mé hlavě a ten kluk si ze mě akorát utahuje. Ale pokud jsou opravdoví, můžou se každou chvílí rozhodnout, že mají hlad a já budu skvělý hlavní chod. Dokonale zmatená a vystresovaná jsem zavřela oči a pokusila se zjistit,  jestli se mi to celé jenom nezdá.  Takový velký,  příšerně dlouhý a odporně nereálný sen. Ale ne. Štípla jsem se do ramene a naštvaně si odfrkla. Možná bych byla radši, kdyby to byl sen. Ten kluk se na mě zamračeně díval a já mu pohled oplácela. Toužila jsem vědět na co právě myslí. Zkusila jsem se mu zavrtat do hlavy ale nejenže jsem jeho mysl nenašla, zároveň jsem se sama ztratila ve své.
"Jak se jmenuješ?"  Neměla jsem tušení, jestli předtím mluvil, pokoušel se mi pomoct vzpomenout si, nebo na mě jen hleděl jako teď. První otázka, která mě po pomyslném zkratu napadla byla 'jak se jmenuješ' a není nic lehčího než ji vyslovit. Ztrácela jsem se ve svých vlastním myšlenkách. Byla jsem hodně přetažená a nevěděla z čeho. Z přemýšlení?  Možná. Nikdo mi neřekl,že přemýšlet tak dlouho, bolí.  Nepostřehla jsem, jestli už mi odpověděl a tak se na něj novu podívala. Chaos. To slovo přesně vystihovalo pořádek v mé hlavě. Otázky se objevovaly jedna za druhou a nehodlaly zmizet.  Promnula jsem si spánky a vydechla. Nemohla jsem se soustředit na jeho odpověď. Oči mi tikaly po jeho obličeji a mozek se snažil přijít na víc spojitostí, ale měl tolik jiných činností,  že to jednoduše vytěsnil a dál se věnoval vytváření bordelu v mé hlavě. Protřela jsem si oči a pokusila se zůstat při smyslech. Únava mě skolila během chvíle a já přestala vnímat úplně. Zavřela jsem oči a s doprovázenou bolestí jsem se svezla na zem. Pálila mě záda , ale já už nic nevnímala.
***

Otevřela jsem oči a doufala, že jsem neprospala den. Pak bych musela probdít noc. K mému štěstí, do jeskyně svítilo ještě světlo, takže tak moc pozdě být nemohlo. Zvedla jsem se do sedu a k údivu zjistila, že bolest zad trochu ustoupila. Pochybovačně jsem se zadívala na svou nohu a pak se rukama zachytila o skálu za mnou. Opatrně jsem se vysoukala do stoje, ale na svou zraněnou nohu jsem zatím nešlápla. Příliš jsem se obávala bolesti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Draci i kluk byli pryč. Povzdechla jsem si a pozorněji prohlédla věci na zemi. Vedle ohniště byla kožešina do čehosi obalená a vedle ní byla láhev s vodou. Trošku jsem si prohmatala ramena i lýtka a když jsem došla k positivnímu názoru, že budu schopná překulhat vzdálenost mezi mnou a záchranou mého hrdla, udělala jsem první krok. Pocit, že něco takového už jsem viděla, nechtěl opustil mou hlavu. Už jsem kulhala někdy předtím? Louskala jsem řešení téhle hádanky a mezitím pomalu kráčela vpřed. Zrazovalo mě, mé vlastní svědomí, protože jsem už jsem nechtěla přemýšlet ale ono mě nenechalo přestat. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se všechny myšlenky vyhnat z hlavy, ale místo toho jsem ztratila balanc a pleskla sebou na kožešinu. Nečekala jsem výkřik, který se pode mnou ozval a proto jsem vykřikla taky. Rychle jsem couvla a zničeně si uvědomovala, že bolest se vrací. Zpoza kožešiny na mě vykoukla hlava s kudrnatými černými vlásky a uhlově černýma očima. Překvapeně jsem sledovala, jak se sotva třináctileté holčičce formuje na tváři úsměv. Vyrazila ke mě, s výkřikem spojeným s mým jménem. Padla mi kolem krku a tiskla se ke mě, jako by jsme se dlouho neviděly. Ale já neměla tušení kdo to je. Po chvíli jsem ji od sebe odtáhla a zamračeně se na ni dívala.