Story of dragon - Vznik legendy [cz]

13.část

Zamračeně jsem sledovala krvavou ránu na drakově noze. Velká, hluboká ale i přes to vypadal, že to nijak nevnímá. Nahnula jsem se a chtěla se jeho rány dotknout, ale on se zavrčením ucukl.

"Notak, pomůžu ti." Řekla jsem jak nejmileji jsem mohla ale on stále potichu vrčel. Dobře, jak chceš. Odfrkla jsem si a posadila se do tureckého sedu naproti němu. Když už jsem se kvůli jim nepohodla s Drakie - a to dost intenzivně, nehodlala jsem se právě teď sbalit a utíkat se jí omluvit. To ona mi nic neřekla, všechno zatajila a pak se diví! Trochu jsem se posunula a s pohledem upřeným na draka se opatrně opřela o jeho křídlo. Drž, zachránila jsem ti parťáka. Kupodivu ani nezavrčel a já se spokojeně dívala na oblohu. Spokojeně, v rámci možností. Saph mi vylezla na nohy a nechala mě, jí přejíždět po šupinách na hřbetě, mezitím co Addi si lehl vedle a svou hlavu uvelebil vedle Saph. Sledovala jsem jak oblohu zaplňují bílé mraky líně se posouvající dál. Mají to tak lehké. Prostě jen jdou a jdou, stále dál a dál. Nic je netíží, neštve, nezajímá. Jsou to takoví sebestřední tvorové, které osudy ostatních ani v sebemenším nezajímají. Zamračila jsem a přivřela oči. Mohli by se zajímat - aspoň trošku. Natáhla jsem ruce nad hlavu a pořádně se protáhla, až mi zapraskalo několik kostí. Au. Zavřela jsem oči a aspoň na chvíli si dopřávala ticho, klid a příjemné paprsky přejíždějící po mé pokožce.

"Vlastně to není tak h-" Podpora, o kterou jsem byla opřená náhle zmizela a já nestihla doříct ani větu. Zděšeně jsem se zatvářila a čekala kdy přijde ta rána do zad. Přišla, ale nebyla tak bolestivá jakou jsem ji čekala. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Ležela jsem, ale okolo mých boků se táhly cizí nohy s obvazem na jedné z nich. Ale sakra! Zvedla jsem pohled a musela čelit čokoládovým očím, které se do mě zkoumavě zabodávaly.

"Už si zase tady? Jsi na mě snad závislá?" Zachraptěl a na jeho tváři se objevil úšklebek. Jeho hlas byl na jeho vzhled trochu hlubší a jemně nakřáplý. Se zakloněnou hlavou jsem sledovala jeho klukovský obličej a přemýšlela, kolik mu asi opravdu je. Přestal se šklebit a trochu se zamračil.

"Proč mě tak pozoruješ?" Cukla jsem sebou, když jsem si uvědomila co to dělám a snažila se co nejrychleji zvednout. Zapřela jsem o jeho nohy a on bolestně sykl. Vykulila jsem oči a spadla zpátky na zadek. Pokusila jsem se otočit na kolena ale znovu jsem zavadila o jeho zranění a on znovu sykl. Nahodila jsem omluvný výraz a začala s tím jediným co mě napadlo - s omlouváním.

"Panebože! Promiň! Omlouvám se! Já nechtěla! Opravdu já-"

"Příště dávej pozor a nemusíš se omlouvat!" Řekl s menší námahou a já se zarazila. Opravdu milá osoba, toto. Chvíli jsem ho pozorovala, a měla co dělat abych se nezačala smát jeho ublíženému výrazu. Myslím, že by mu ho nikdo neuvěřil. Zvedla jsem se, tentokrát bez jeho pomoci a zjistila, že naši dráčci se spolehlivě dobře baví.

"Tak? Už mi řekneš proč si tady?" Už byl zase zpět. Jeho arogantní výraz doplňovaný jeho nespokojeným hlasem. Jenom jeho oči mluvily jako by patřily jinému člověku, než jemu. Tak hřejivé, přátelské a plné soucitu. Neodpověděla jsem. Jen jsem si založila ruce na hrudi a kývla k jeho noze. Chvíli si ji prohlížel a pak začal opatrně rozvazovat. Chtěla jsem mu říct ať to nechá být, ale jen by mě odbyl, tak jsem to ani nezkoušela.

"Panebože! Ty si to zašila?!" Vyšiloval jako malé dítě a ublíženě se na mě díval. Pootevřela jsem ústa a zůstala na něj překvapeně hledět. Zachránila jsem mu život a on si ještě stěžuje?

"Ou! Tak promiň, že jsem tě nenechala vykrvácet!" Sarkasmus z mého hlasu jen čišel a já byla naštvaná. Fracek rozmazlenej. Rozladěně jsem sledovala jak si obmakává své zranění a háže na mě přitom protivné výrazy. Ironicky jsem si odfrkla a tím si zajistila jeho pozornost.