Story of dragon - Vznik legendy [cz]

28. část

Melanie nám právě ohlásila, že se nacházíme několik mil od našeho cíle. Spokojeně jsem se opřela o Nagge a pozorovala chaos, který nastal. Dračice se nepříjemně vrtěla, syčela a čepýřila. Ostatní draci zůstali na kraji tábora, který nám vyrostl pod nohama rychleji než jsme očekávali. Rozhodla jsem se, že dnešní noc strávím s draky venku pod hvězdami. Hluk, který vznikal po večerech v táboře mi nevyhovoval. Stáhla jsem si vlasy pod tričko, vyzula si boty a spokojeně vydechla. Hodně jsem přemýšlela - už zase. Vztah mezi mnou a Thomasem je teď jiný. Pokaždé když ho vidím tak se mi žaludek stahuje v křečích, zamotává se mi jazyk a nejsem schopná přemýšlet nad ničím jiným než nad ním. Bylo mi do smíchu jak jsem dokázala změknout. Navíc jsem měla pocit, že mě stále pozoruje - bohužel nejenom on. Daniel, který je mým vzpomínkám stále neznámý mě na zemi sleduje pokaždé když má možnost. Občas nad tím také přemýšlím. Jaké to mezi námi asi bylo? Pak si mě ale vyhledají Thomasovi oči. Pohled, který vždy schovává jenom pro mě. V tu chvíli mi je jedno co bylo, záleží na tom co je. Nasála jsem čerstvý vzduch do plic a dál poslouchala jak se Nagge s Drakie slušnou a nenásilnou formou hádají na kom zítra poletím. Usmívala jsem se a jejich důvody neřešila. Zahlédla jsem jeho záda. Bylo opravdu vtipné si přiznat jak málo mi stačí k tomu ho poznat. Odlepila jsem se od Nagge a vyběhla za ním. Pokoušela jsem se vyhýbat ostrým kamenům, přece jen bez bot se běhá o něco hůř. Odrazila jsem se a skončila na jeho zádech. Cukl sebou a překvapeně pootočil hlavu, mezitím co jsem své nohy omotala kolem jeho těla.

"Dnes spím venku," Oznámila jsem mu s úsměvem a líbla ho na tvář. Rukama podepřel mou maličkost a dělal, že přemýšlí.

"Tak si to užij, já dám přednost měkkému lehátku." Zašklebil se a já ho bouchla do ramene. Se smíchem mě pustil na zem a přitáhl blíž k sobě.

"Moc dobře víš, že to lehátko je skoro tvrdší jak ta zem." Zamumlala jsem.

"Moc dobře víš, že to vím." Zopakoval a prsty přejel po mé tváři. Takhle to je vždy. Naše neustálé provokace, hádky a nesmysly - vše s humorem. Odtáhla jsem se od něj a zaujatě sledovala dva vojáky, kteří skládali dřevo na sebe a připravovali oheň. S úsměvem jsem se otočila na Thomase, krátce spojila naše rty a pak začala couvat.

"Jdu jim pomoct. Měl by si začít taky něco dělat!" Křikla jsem na něj, než jsem se smíchem běžela k vojákům. Bez řečí jsem popadla dřevo a začala ho s nimi skládat. Vypadali, že chtějí něco namítnout ale umlčela jsem je pohledem - doufám. Když bylo dostatek dřeva v ohništi, vedle jedna obrovská náhradní hromada na přikládání a několik třísek v mých prstech, začali rozdělávat oheň. Byl to klasický způsob dřívka s paličkou a já se na to nemohla dívat. V duchu jsem prosila Drakie ať ten oheň přijde zapálit a pak jen sledovala jak se ti vojáci fascinovaně dívají na chrlícího draka.

'Keiro,' Drakie se na mě otočila a zvedla hlavu do výšky. Její myšlenky plnily mou hlavu a já nedočkavě očekávala výňatek z nich. 'Addi se vrací.' Pootevřela jsem ústa a hleděla na ni jako na blázna. Vždyť to ještě není týden! Rychle zamítla mé odmlouvaní a v rychlosti mi vysvětlila, že to vždy není týden. Přikyvovala jsem a nemohla své pocity ukojit jednou emocí. Byla jsem šťastná, že se vrací ale znamenalo to další hlas v mé hlavě. Rozhodovala jsem se o pomoci od Fräyi, ale radši se naučím svou mysl řídit sama. Rychle se stmívalo, vojáci zalézali do svých stanů nebo stanuli na hlídkách. Přesunula jsem se na okraj tábora k drakům a lehla jsem si k Drakie. Nagge s ní pak několik minut vedla rozhovor o nespravedlnosti, ale Drakie na ni jen zavrčela a schovala mě pod svá křídla. Bylo tu teplo, útulno a pořád to bylo lepší než ty lehátka.

Řasy se mi rozkmitali skoro samo od sebe. Bylo nádherné ráno, obloha posetá červánky a já mířící do Thomasova stanu ho probudit. Má hravá nálada právě vyhrávala nad rozumem a já se potichu smála jeho výrazu až tam vtrhnu. Dälret před stanem nebyl, usuzovala jsem, že buď jsou pryč oba, nebo si šel zalovit. Odhrnula jsem plachtu a opatrně vlezla dovnitř. Paprsky slunce se sem vkrádaly stejně jako já a osvětlovaly mi okolí. Stůl, židle a prázdná postel. Takže šli spolu. Sedla jsem si na postel a rozhodla se na něj počkat. Chvíle ubíhaly a já se nudila čím dál tím víc. Zvedla jsem se a začala zkoumat jeho zbraně schované v brašně. Luk, šípy, meče a dýky. Povzdechla jsem si a plánovala se znovu usadit na postel ale o něco jsem zakopla a velmi nemile jsem strčila do stolu. Papíry, které na něm byly úhledně poskládané se rozsypaly na zem a já potichu vykřikla. Zatraceně! Rychle jsem se zastavila a zaposlouchala se do venkovního hluku jestli je náhodou neuslyším. Nic. Pro jistotu jsem ještě vykoukla ze stanu a rozhlédla se po všech stranách. Byla jsem tady jako zabarikádovaná. Klekla jsem si a začala sbírat listy ze země. Na několika z nich byli prostě kresby, na dalších jakési oznámení a přepočítání a pak tam bylo několik listů s neznámou pečetí. Bylo mi jasné, že jsou to dopisy a rozhodně jsem nechtěla narušovat jeho soukromí ale špetka žárlivosti se do mě zakousla jako veš a naplňovala mě obavami o Thomasově tajné milence. Schopný by na to byl dost. Popadla jsem tedy jeden z dopisů a s výčitkami svědomí jsem ho opatrně rozložila. Písmo na něm bylo úhledně napsané a má představivost už viděla tu slečnu, která sedí a zasněně píše milostný dopis. Nedalo mi to a začala jsem číst.

Thomasi,

Začínal dopis a já se rychle blížila až ke konci. Oči se mi zalily slzami, když jsem dočítala poslední větu před podpisem. Zakryla jsem si ústa rukou a pokusila se tak utišit svůj vzlyk.

Nezklam mě!

"Keiro?" Otočila jsem se a rozmazaně si uvědomovala, že stojí za mnou. Jeho oči putovali od mých až k dopisu v mých rukách. Rychle mu vše došlo a jeho výraz se změnil. "Vysvětlím ti to. Není to tak jak to vypadá!" Začal zoufale. Zavrtěla jsem hlavou a nechala slzy téct po mých tvářích.

"Jak mi to chceš vysvětlit?!" Vykřikla jsem, popadla zbytek dopisů a všechny je na něj hodila. Od jeho hrudi se odrazila jen čtvrtka, všechny však ležely u jeho nohou. Byla jsem hysterická.

Jak mi to jen mohl udělat?!

"Nech mě to vysvětlit!" Chytl mě za ramena a nutil mě se na něj podívat. Vytrhla jsem se mu a myšlenky posílala k drakům.

"Nechci od tebe nic slyšet! Nemůžeš mi nic vymluvit, tohle jsou důkazy!" Křičela jsem a ukazovala na dopisy pod ním. "Jak si mi to mohl udělat Thomasi?! Plánoval si to už od začátku? To všechno byla jenom lež?!" Křičela jsem a brečela a nevěděla co víc říct, či udělat. Podvedl mě.

"Já ti to-" Natáhla ruce, ale já v hysterii vykřikla a utekla ven. Nagge bublavě vrčela a ostatní stáli v pozoru, připraveni na jakoukoliv akci. Dälret všechny ostražitě sledoval a jen co jsem vyšla otočil se na mě a pokusil se zaplnit mou mysl stejnými emocemi jako Thomas. Oba jsou lháři! Vybíhal hned za mnou a trošku se zarazil, když na něj všichni draci vrčeli s vyceněnými tesáky.

"Odejdi," Nadechla jsem se a vzlykla, než jsem to vyslovila. Slovo, které mé srdce roztrhalo na milion kousků. Kolem nás se shlukl celý tábor. Mel s Danielem se prorvali dopředu a všechno sledovali z blízka.

"Kei nech-"

"Řekla jsem odejdi!" Vykřikla jsem a trhla rukou od tábora. "Vypadni a neopovažuj se mi ještě někdy vstupovat do života! Obelhal si mě. V takové míře, že je to neodpustitelné, protože já tě milovala!" Brečela jsem, poslední slova jsem skoro zašeptala. Pokusil se mě znovu chytnout ale já sebou škubla a přitiskla se na Nagge.

"Jdi už, zničil si mě Thomasi, doufám, že si šťastný." Vzlykla jsem a pak se otočila a rozutekla se pryč. Mým úkrytem se stal nejvzdálenější stan v táboře. Slyšela jsem jak Dälret vzlétá, viděla jsem všechno z Drakiina pohledu a všechno mě to mrzelo. Thomas se na Drakie díval, jako by věděl, že ho vidím a to mě ničilo ještě víc. Odletěli a moje srdce puklo žalem.

Díky němu.

Další dííl :D Doufám, že se líbí a že mě neukřižujete, protože nevíte důvod téhle změny, ale jisto jistě se to dozvíte takže jenom počkejte XD

Užijte si část^^