Story of dragon - Vznik legendy [cz]

14.část

Chladný vánek mi vlezl pod halenku a úlisně se tam usadil. Zamračila jsem se, když mé tělo zaplavila husí kůže. Otevřela jsem oči a sledovala okolí. Čekala jsem, že budu čelit zeleným membránám Drakiiných křídel,ale ne. Addi stále pobýval na mé noze a Saph se po něm povalovala. Ale modré dráče, jsem nikde neviděla, stejně jako zelenou dračici. Mé podezření o jejich plánované zradě rostlo a nechávalo mě nervozně nesvou. Vymanila jsem se ze sevření Addiho drápů a stoupla si na nohy. Protáhla jsem se a zkřivila obličej nad náporem bolesti, procházející mou rukou. Blbý zranění. Cean se povalovala vedle Addiho a drtila Ro v objetí. Upřímně jsem opičce nezáviděla. Poplácala jsem Artaxe po krku a nechala ho dál, poklidně spát. Vyšla jsem směrem k lesu, když se za mými zády ozvalo prasknutí větve. Vyděšeně jsem se otočila a sledovala okolí. Nedaleký strom se zakymácel a mě přeběhl mráz po zádech. Jen klid, nic se nestane. K mému zděšení se mé nohy rozhodli risknout jakákoliv rizika a nesly mě k místu, na které jsem celou dobu upírala zmatený výraz. Odhrnula jsem větev, která mi bránila ve výhledu a sledovala jak se Drakie krčí nad dráčetem, které na ni bezvýrazně hledělo. Vydávali hrdelní zvuky, vrčeli a mávali ocasy. Pravděpodobně jsem na sebe upozornila, protože se otočili, dráče proběhlo kolem mě a Drakie na mě zírala.

Plánovali jste mou smrt? Prohodila jsem s vtipným dozněním. Neměla to být narážka, jen jsem prostě nevěděla jak začít. Víc směšné, než ta myšlenka mi však připadal náš rozhovor - v hlavě. Nemluvili jsme, jen na sebe hleděli než mi odpověděla - v myšlence.

Nechce se spojit. Odmítá tě přijmout dokud neuděláš něco zásadního. Zavrčela.

A co přesně?

To neřekl. Musíme za Fräyou.

On? Ano, jistě. Místo toho, abych se zabývala důvodem, proč jít za dračí elfkou, řeším pohlaví nového přírůstku, který se se mnou navíc odmítá spojit. Drakie vycenila tesáky a věnovala mi výhružný pohled. Mé otázky zůstávaly, cítila jsem, že je prohlíží a snaží zahnat do kouta mé hlavy. Nevěděla, nebo nechtěla mi ukázat odpovědi ale byla si jistá, že Fräya to dokáže. Povzdechla jsem si.

Dobře, do dvou, tří dnů bychom tam mohli být, pokud nás povedeš.

Poletíme rovnou. Zamračila jsem se a přemýšlela, kdy se její přemýšlení tak rapidně změnilo.

Nenechám tu Cean samotnou. Po zemi to bude sice delší, ale jistější a nemíním se s tebou o tom dohadovat. Zvedla hlavu, hrdlem jí projel bublavý nesouhlas a pak se prostě otočila, div mě nešvihla ocasem, a zmizela v lese. Skvělý.

Dostala jsem se zpátky do našeho tábora a sledovala jak Cean potichu oddychuje. Sedla jsem si vedle ní a čekala, kdy jeden z draků donese něco k jídlu. Což se mi možná vymstilo. Minuty se měnily v hodiny a hodiny v další. Addi stále ležel vedle Cean se Saph, která se kolem něj povalovala a modré dráče ze mě nespustilo zrak. Drakie byla kdesi trucovat a Nagge stále uprostřed rituálu!

"Kdy bude jídlo?" Cean se posadila a protřela si oči. Kudrlinky ji padaly do očí a Ro ji je vesele odhrnovala.

"Jak to vypadá, až si ho nalovíme." Povzdechla jsem si a začala pátrat po nějakém lesním ovoci. Chodila jsem od jednoho konce lesa k druhému s nahrbenými zády a pohledem zavrtávajícím se do země. Připadala jsem si jako stařenka bez hole. Při zvedání mě vždy popadla křeč a já stála s rukou na zádech a umučeným výrazem na obličeji. Do našeho malého tábořiště jsem došla s malou hrstkou borůvek a malin. Než jsem však stihla zareagovat, na mé ruce se objevila Ro vyhrábla mou namáhavou práci a byla pryč. Chtěla jsem na ni začít křičet a dokonce jsem v záchvatu vzteku plánovala její upálení, ale po dlouhé chvíli nahánění ji, mě to přešlo a já se znovu vydala do lesa. Tentokrát jsem si spolehlivě vytáhla kudlu, která mi zůstala za pasem a plánovala zabít nějaké nebohé zvíře. Buď my, nebo on. Skrčila jsem se k jednomu keři a čekala. Nohy mě bolely a začala jsem chytat křeč do lýtka. Můj žaludek prosil alespoň o kousíček jídla a můj mozek začal usínat. Za nedalekým stromem se ozvalo mohutné prasknutí větví a zanedlouho se přímo proti mě rozbíhalo několik srn, zajíců i koroptví. Jak jich tu může být tolik? Chytla jsem dýku oběma rukama a napřáhla je. Zavřela jsem oči a snažila se udržet balanc, když do mě jedna ze srn narazila. Po dlouhé chvíli, kdy se zdál vzduch čistý, jsem otevřela oči a měla chuť začít řvát. Kolik jich tu proběhlo?! Vůbec nic se nechytlo! Panebože! Vstala jsem a dupla si. Chytla jsem své rozvířené vlasy a schovala je pod halenku. Schovala jsem dýku a otočila se k odchodu, když se za mnou ozval řev. Ale ne dračí. Vyděšeně jsem se otočila a čekala co za zvíře se objeví. Mezi stromy se mihla černá srst a větve nad náporem zapraskaly. Přede mnou se tyčil grizzly na zadních. Otevřel tlamu a zařval mým směrem. Pěna u jeho úst odletěla a skoro se dotkla mých bot. Rozmáchl se drápy a rychle se přibližoval. Vykřikla jsem a začala utíkat pryč. Slyšela jsem jak mohutné zvíře zabořuje drápy do země a láme větve. Drala jsem se skrz křoví a snažila se zmizet mu z dohledu. Proč zrovna já? Neměla jsem přemýšlet nad směrem mého útěku, prostě jsem utíkala. Házela jsem s rukami pokaždé, když se přede mnou objevila překážka. Jeho hekání se stále přibližovalo a já přestávala cítit nohy. Odporně pálily a před očima mi začaly poletovat černé hvězdy. Pokusila jsem se schovat za keř, ale medvěd se zastavil se mnou a začal vřískat. Naskočila mi husí kůže, žaludek udělal několik salt a já se znovu rozběhla. Můj náskok se rapidně snižoval. Přede mnou se objevily kmeny stromů poházené na zemi. Jako by tu pochodoval dřevorubec a kácel jeden strom za druhým. Zabořila jsem nehty do kůry a mermomocí se snažila dostat na druhou stranu. Lezla jsem pomalu a ke všemu mi ujížděly nohy. Vykřikla jsem, když se něco ostrého zabodlo do mého lýtka. Bolest mě stahovala zpátky a já se úpěnlivě snažila dostat z jeho dosahu. Medvěd mě dotáhl zpět za nohu a postavil se na zadní. Vyděšeně jsem na něj hleděla a nebyla schopná přemýšlet. Tula. Grizzly zařval a s otevřenou tlamou, plnou ostrých tesáku, se na mě vrhl. Zakousl se mi do ramene, a stisk tak silně až mi vyhrkly slzy. Zmučeně jsem vykřikla pustila mírně napjatou tětivu. Medvěd povolil stisk a bolestně zakňučel. Položil svou tlapu na mé rameno a já zasípěla. Zatraceně to bolelo. Stiskla jsem víčka k sobě a vší silou co mi zbyla jsem mu zabodla šíp hlouběji. Jeho supění a umírání se neslo celým lesem. Z dálky vyletělo hejno ptáků a les kypěl tichem. Ležela jsem, zalehlá zvířetem, které mi skoro ukouslo ruku a asi zlomilo nohu. Celé tělo jsem měla jako v ohni. Souboj s Norou byl proti tomuhle brnkačka. Snažila jsem se zpod něj dostat, ale nešlo to. Bezmyšlenkovitě jsem syčela, vykřikovala a bolestně přivírala oči. Mé rameno dost rapidně krvácelo, začala jsem ztrácet cit v noze a má hlava mě nutila spát. Byl moc těžký.

"Linna," Vykřikla jsem a luk mi zmizel v zádech. Vytvořila jsem si tím větší prostor pro dýchání, ale i tak jsem lapala po dechu. Černé hvězdičky před očima se vrátily a já přemýšlela jestli mě někdo najde. Zavřela jsem oči a snažila se zklidnit dech. Ozvalo se prasknutí větve a pak ta tíha povolila. Zamrkala jsem a sledovala jak Drakie drží medvěda v tlamě a starostlivě mě pozoruje.

"Trošku pozdě, " Šeptla jsem ironicky a znovu zavřela oči. Konečně. Drakie položila mrtvé zvíře vedle sebe a opatrně mě zvedla na svůj hřbet. Znovu chňapla po mrtvole a zmáčkla ji, až zapraskaly kosti. Snažila jsem se zůstat vzhůru. U tábořiště jsme byli překvapivě rychle. Možná to bylo mou špatnou orientací v této situaci. Cean skoro brečela a pomáhala Drakie mě dostat dolů. Pokusila jsem se usmát, ale vyšla z toho divná grimasa. Zavřela jsem oči a poslouchala jak dračice porcuje můj úlovek. Oheň, klacky, jídlo. Mé myšlenky si pochutnávaly na představě chutného opečeného masa ale můj žaludek protestoval. Drakie mě uklidňovala svými myšlenkami a podstrkovala mi kus opečeného masa. Rozebírat jak to jedenáctiletá dívka a drak mohli zvládnout jsem nechtěla a ani neměla chuť. Zakousla jsem se a užívala si tu vůni, protože chuť nebyla nejlepší.

Poletíme za Frëyou. Dračice byla rozhodnutá, chytla Cean za šaty a zvedla na svůj hřbet. Dívka se začala smát a objímat její krk.

"Poletíme na Drakie!" Křičela a radostně mě popoháněla. Povzdechla jsem si a s lepším pocitem jsem se za její pomoci zvedla. Přivázaly jsme zavazadlo k Drakiině noze a nasedli na ni.

A co můj kůň? Mrzutě jsem se začala belhat dolů ale dračice mě zarazila svou hlavou.

Poběží do vesnice. Otočila hlavou k Artaxovi, zavrčela a propalovala ho pohledem. Kůň se neklidně ošil, zařehtal a začal utíkat směrem, kterým jsme přijeli.

Jestli ho zabijí, neodpustím ti to. Usadila jsem se za Cean a držela se pouze nohama. Rameno mi pulzovalo a noha štípala. Drakie vzlétla a ostatní draci s ní. Vystoupali jsme několik stop nad zem a udržovali si tuto výšku. Byla mi zima. Zachumlala jsem se do kožichu a klepala sebou. Cean se smála a Ro v jejích rukách se jí křečovitě držela i ocasem. Proti nám letělo káně. Vypadalo, že draky v životě nebylo a začalo urychleně otáčet svůj směr a přitom divoce pištělo. Drakiina hlava proletěla pár centimetrů od něj a káně pištělo ještě hlasitěji. Přivřela jsem oči a nesledovala co se děje. Ten zvuk mě ničil. Máchnutí křídel a pak bolest. Káně narazilo do mé nohy a já zasyčela. Chtěla jsem se hned otočit a chytit si bolestivé místo, ale ozvalo se mé rameno a já ztratila balanc. Vykřikla jsem a snažila se chytit čehokoliv jsem mohla. Klouzala jsem po ostrých šupinách a cítila jak mi párají oblečení. Němý výkřik opustil má ústa, ve chvíli, kdy jsem pod prsty cítila jen vzduch. Padám. Panika, která se objevila v mé hlavě rychle rostla. Začala jsem sebou házet a křičet. Padám! Šmouhy všude kolem mé hlavy, vítr mě tlačil do zad a profukoval kolem mého těla. Převrátila jsem se a letěla hlavou dolů. Vyděšeně jsem sledovala barevné skvrny, které se rychle zvětšovaly a tvořili můj konec. Přetočila jsem se zpátky a sledovala rozmazanou oblohu. Už jsem se nesnažila křičet, nic jsem nevnímala. Před očima se mi tvořila mlha a já byla zmatená. Natáhla jsem ruku a zavřela oči. Hučení kolem mě utichlo a já omdlela. Umřu, tentokrát určitě.