Story of dragon - Vznik legendy [cz]

26. část

Zaklela jsem, když se můj obličej skoro ocitl na zemi. Ploužila jsem se po chodbě jako smyslů zbavená,jelikož byly asi tři hodiny ráno a já musela vstávat. Několikrát jsem zakopla a znovu nadávala. Nic jsem neviděla, přejížděla jsem břišky prstů po zdi, abych měla alespoň nějakou oporu ve směru kam jdu. Snažila jsem se najít dveře mířící do cvičební místnosti, kam mě Jackie zavolala. Opravdu jsem nechápala proč tak brzo a rozhodně se jí na to hodlám zeptat.
"Konečně si tady." Řekla rozmrzele. "Ou, ty si ještě spala?" Pokračovala s hranou lítostí. Cítila jsem její neskrývanou radost z toho jak právě vypadám. Toužila jsem ji její úsměv smazat z tváře, ale byla jsem na to moc unavená. Jenom jsem protočila očima a čekala s čím přijde. Tak strašně moc mě zajímalo, jestli je to něco důležitého, nebo mi prostě chtěla zkrátit dobu spánku. Nespokojeně jsem zabručela a sledovala ji.

"Chtěla jsem ti jen oznámit, že zbraně připravené na Rudý měsíc, nejsou připravené." Oznámila mi a hodila po mě desku s papírem. Jen tak tak jsem ji chytla, před nárazem do mé hlavy. Ona mě vážně nemá ráda! Pročítala jsem si názvy zbraní a počty vojáků a pak se nechápavě otočila na Jackie. To jsem nějaký generál nebo co?

"A co já s tím mám dělat?" Odfrkla si a ukázala na celý prostor kolem sebe. S obrovským úšklebkem přešla ke mně a začala si prohlížet nehty.

"Jako strůjce téhle nastávající bitvy si povinna vše zkontrolovat a přichystat, takže si to užij, já jdu na snídani." Spokojeně mlaskla a odešla pryč. Rozhlédla jsem se a očima tikala po všem co tu bylo. A že tu toho bylo hodně! Zaťala jsem pěsti a naštvaně vykřikla. Že já blbá jsem si vzpomínala. Chvíli jsem váhala nad možností využít draky, ale nakonec jsem začala sama. Procházela jsem po místnosti, počítala zbraně, brnění a postroje. Jakýmsi způsobem mě to velmi uklidňovalo, až jsem se dostala do stereotypu, kdy jsem chvílemi trochu usínala.
Slunce svítilo do oken a pařilo mi na hlavu. Muselo být kolem sedmé, osmé hodiny a já se cítila velmi vyčerpaně. Můj seznam byl odfajfkován od shora dolů, možná i zprava doleva. Jediné po čem jsem teď toužila byl spánek a možná něco k jídlu. Položila jsem proto desky na jednu z beden plnou zbraní a zamířila do jídelny plná očekávání z dobrého jídla. Těšila jsem se až se zakousnu do čehokoliv co uspokojí moje chuťové buňky. 

'Keiro, jsi v pořádku?'  Drakie s Nagge se mi nabouraly do hlavy a prohledávaly vše co jsem dneska dělala. Uvolnila jsem se a nechala je dělat to co chtějí. 

'Jsem v pořádku, jen se potřebuju najíst a prospat toť vše. Už jste byly na lovu?' Pokusila jsem se náš rozhovor přesunout na jiné téma a povedlo se. Nagge mi s obrovskou vervou předávala své emoce a vzpomínky z ranního lovu. Drakiiny emoce však byly úplně jiné. Byla vyčerpaná stejně jako já, ostražitá a vůbec mi nevěřila. Jako první asi měla větší možnost prohledat mou hlavu a dostat se hlouběji než bych chtěla. Pokračovala jsem dlouhou chodbou a přála si jen najíst se a spát. 

Už jsem cítila vůni čerstvého pečiva, když se ozvala rána. Žádná velká rána, ale byla dostatečně slyšitelná, aby mé obavy vylétly do oblak. Zrychlila jsem svůj krok a dostala se do jídelny ve chvíli kdy Daniel uhodil pěstí Thomase do tváře až blonďák zavrávoral. Potichu jsem vykřikla a zakryla si rukou ústa. Thomas si otřel ret, ze kterého teď vytékala rudá krev, a napřáhl se. Daniel se neobtěžoval uhnout, nechal si napálit přímo do oka a strhl Thomase na zem. Otáčeli se tam v chumlu pěstí a loktů, když Thomas bolestně vykřikl. Daniel mu přiskřípl zašitou nohu, která se ještě pravděpodobně nezahojila. Využíval slabiny nepřítele a pěkně ho tím mučil. Už jsem to nevydržela, chystala jsem se vytáhnout svůj luk a zastrašit je, ale Drakie mi to svými myšlenkami rázně zakazovala. Mé nohy mě bez jakéhokoliv signálu nesly přímo k nim. 

"Dost!" Vykřikla jsem, ale oni jakoby mě ani neslyšeli. Rozhlédla jsem se kolem a hledala kohokoliv kdo by mi mohl pomoct. U jednoho ze stolů se skláněla Mel nad Mathewem, který měl namodralý obličej a Jackie tam jen tak stála s vyděšeným výrazem. Bylo mi jedno co se stane, chtěla jsem jen pomoct Thomasovi. Natáhla jsem ruce a vrhla jsem se mezi ně. 

Špatná volba.

Pořádně jsem nezaregistrovala co se vlastně v tu chvíli stalo. Stojím a snažím se pomoct a najednou ležím o kus dál s nahmožděnou rukou a roztrhnutým rtem. Překvapeně jsem se rozhlížela kolem sebe a hlavně na sebe, než mi došlo co se právě teď stalo. A jim to došlo taky.

"Keiro?" Ozval se první Daniel. Pustil Thomase a rychlým krokem kráčel ke mně. Chytl mě za druhou, nezraněnou, ruku a pomohl mi vstát. Na nic jsem nečekala a vlepila mu facku. Frustrace mnou prostupovala jako jed, který se šířil nesnesitelnou rychlostí. Přistoupila jsem k Thomasovi a udělala to stejné, než jsem se rozkřikla na celé kolo.

"Jste idioti? Chcete se zabít? Dochází vám vůbec co jste to právě teď udělali?" Křičela jsem a ukazovala z jednoho na druhého. Snažila jsem se mírnit alespoň mé emoce, protože ty ubližovali mým drakům, což jsem samozřejmě nechtěla. "Umíte mluvit?! Proč jste to udělali?!" 

"Kvůli tobě," Ozvala se Jackie, kterou jsem teď opravdu neměla v plánu poslouchat. Kvůli mně? Jako vážně? 

"Já nejsem ničí majetek! Přestaňte o mě rozhodovat!" Otočila jsem se a naštvaně odešla z místnosti. Taková malichernost. Mohli se zabít, mohli někomu ublížit ale jim to bylo jedno, protože se jednalo o mě. Proč? V poslední době jsem často přemýšlela o tom, proč jsem vůbec tady. Bylo by lepší kdybych zůstala tak kde jsem byla. Kdybych si to aspoň pamatovala. Vešla jsem do svého pokoje a plácla sebou do peřin. Cean tu není, draci jsou někde venku. Já chci taky ven, být samostatná -svá. Proč jsem panebože chtěla Aaronovo království? Zalezla jsem pod peřinu a během chvíle jsem usnula. 

Probudila jen tupá rána doprovázená nadávkami. Otevřela jsem oči a zachmuřeně se snažila zjistit kdo přišel. 

Thomas.

Seděl na židli, oči zavřené s pootevřenými ústy. Vzpomněla jsem si na dnešek, co se stalo. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, ale i přes to jsem se zvedla a z koupelny přinesla hadřík. Měl zakrvácené čelo, tváře i ruce. Nechápu jak se mohli takhle dobít. Opatrně jsem mu všechno otírala a snažila se ho nevzbudit, což se mi nepovedlo. Otevřel oči a zabodl je do mých. Zarazila jsem se ale po chvíli jsem pokračovala. 

"Omlouvám se, mluvil o tobě až moc otevřeně - neudržel jsem se." Položil svou dlaň na mou ruku, jen jsem přikývla. Vyždímala jsem hadr a znovu ulehla do postele. Trošku mi dělala starosti Cean, byla noc a ona tu ještě nebyla, ale rozhodla jsem se to nechat na ráno. Třeba spí u Mel. 

"Příště už to prostě nedělej. Bála jsem se." Ulehl do postele naproti mě a sledoval mě. Byla to příjemná změna být s Thomasem, který není sebejistý. 

"Zítra odjíždíme Thomasi," Bylo to po dlouhé době co jsem ho oslovila jménem a jemu to také došlo, stejně jako význam té celé věty. "Nechápu proč nechceš, abych tam jela, ale já musím. Dala jsem svůj slib a doufám, že pojedeš se mnou." Zavřel oči a já ho na chvíli ztratila. 

"Nedovolím aby ti někdo ublížil." Zachraptěl než se jeho ruka natáhla po mé. 

Za chvíli odjíždí a začíná finále! :D Dnešní díl se mi moc nelíbí(připadá mi, že jsem ho odflákla -.-) takže mi to prosím odpusťte:)

Užijte si část^^