Story of dragon - Vznik legendy [cz]

17.část

Cítila jsem jak mi po paži sjíždí něco neznámého. Nespokojeně jsem zavrčela a pomalu otevřela oči. S mírnými bolestmi jsem zvedla ruce a protřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zůstala s překvapeným výrazem a otočenou hlavou na stranu, sedět. Na tváři mě lechtaly blonďaté pramínky vlasů a já se cítila moc divně. Ten kluk ležel s hlavou mírně skloněnou a přitom se o mě opíral. Nebo spíš já se opírala o něj. Snažila jsem se si vzpomenout jak se to stalo. Jak se stalo, že jsem zůstala spát, opřená o něj. Na povrch mé mysli vyplavalo jedno slovo a já byla rozhodnutá otestovat jeho pravdivost. 

"Thomasi?" Zašeptala jsem s pohledem upřeným na jeho spící tvář. Vydechla jsem, když se ani nepohnul a spal dál. Tak se mi to jen zdálo.  Seděla jsem a nadále se o něj opírala, mezitím co jsem skenovala jeskyni. Zase. Můj pohled upoutala brašna vedle nějakého sedla. Přivřela jsem oči a zaostřila na předměty vyčuhující ven. Ostří meče, kudly, láhve s vodou a něco dřevěného. Zamračila jsem se a sledovala ladné křivky tohoto předmětu. Opatrně jsem zapřela rukama Thomasovo tělo, i když jsem se před chvílí ujistila, že se tak nejmenuje, ale i přes to jsem neměla jiné jméno, které bych  na něj mohla používat. Zarazila jsem se nad svými myšlenkami a zavrtěla hlavou. Je to jedno, Thomas neThomas, je jediný koho si pamatuji a když mi nechce říct jméno, tak si ho pojmenuji sama. Takže zpátky k mému zapírání. Odsunula jsem se a opatrně ho položila na kožešinu. Oddechla jsem si, když pořád spokojeně spal. Pomalu jsem se zvedla a přemáhala píchání ve svalech. Dokulhala jsem k brašně a vytáhla ten dřevěný předmět. Luk. Pozorně jsem si ho prohlédla a bříšky prstů přejela po jeho linii. Sklonila jsem se a začala hledat i šípy. Kde je luk, musí být i šípy, ne? Snažila jsem se si vybavit, jestli jsem z něčeho takového už někdy střílela, ale jen mě rozbolela hlava. Jediná věc, na kterou jsem přišla, je bolest hlavy, která se objeví vždy, když se snažím vzpomenout. Skoro jsem si nabodla hrot šípu do prstu. Potichu jsem si zanadávala a vytáhla ho. Dřevěné tělo s železným hrotem na konci, pyšnícím se svojí ostrou špičkou. Na druhé straně byla připevněná koroptví pírka. Foukla jsem do nich a ony se jemně zatřásly. Jako by měli strach. Usmála jsem se a svou pozornost opět přemístila k luku. Šíp jsem stiskla mezi zuby a mezitím prsty natáhla tětivu luku. Sledovala jsem jak se napíná a povoluje. Vykulhala jsem z jeskyně a rozhlédla se po svém cíli. Stal se jím nedaleký strom. Vložila jsem šíp k luku, podepřela prsty a jeho konec chytla společně s tětivou. Natáhla jsem a snažila se zaměřit. Pomalu jsem dýchala a chystala se pustit, když mi rukou projela ostrá štiplavá bolest. Zasyčela jsem a všechno pustila na zem. Klekla jsem si a jemně si mnula ruku. Takhle to dál nepůjde. Nejsem mrzák, ještě ne. Klečela jsem, nabírala odhodlání a pohled upírala na luk. Zvládnu to. Zvedla jsem se, všechno si znovu nachystala, luk opět napnula a zamířila na cíl. Ruce mi brněly až ke špičkám prstů a má ruka se nesnesitelně třásla. Vystřelila jsem. Šíp se zabodl do hlíny,pár metrů od stromu. Frustrovaně jsem vydechla a vydala se zpátky pro další šípy. Cítila jsem nával neznámého pocitu. Nechápala jsem proč se takhle cítím. Nevolnost? Nejistota? Uvědomění? Do mysli mi vplula myšlenka, která se chystala vyřešit celé tohle dilema. Vzpomínka. Nenutila jsem svou mysl přemýšlet. Nerozebírala jsem to, bylo mi jasné co by pak následovala. Bolest. Nechala jsem to volně proplout mou myslí a mezitím vzala toulec se šípy ven. Jestli je to pocit vzpomínky, která samovolně přišla, tak bych ji měla nějakým způsobem prohloubit. Napnula jsem luk a zamířila na strom. Neúnosně a stále se mi třásly ruce. Nikdy jsem nezasáhla cíl. Chtěla jsem se na to vykašlat. Vzdávala jsem se naděje, že si vzpomenu. Otázkou bylo, na co přesně si chci vzpomenout. Na draky a Cean? Nebo na to, že se mi to celé jen zdá? Kdo vlastně jsem. Keira? Člověk? Život? Opět jsem napnula luk a se zklamáním zjistila, že právě držím poslední šíp. Zamířila jsem a snažila se uklidnit své ruce. Nadechla jsem se a chystala se pustit tětivu, když se kolem mých prstů omotaly další. Překvapeně jsem natočila hlavu na bok a nosem zavadila o jeho čelist. Thomas, jak už jsem se rozhodla mu říkat, poupravil své prsty na těch mých a posunul své tělo, tak, že jsem se o něj musela opírat.