Slzy hvězd: Křišťálová koule

3. Věci děsivé

Stála jsem u okna a pozorovala, jak se o sklo tříští kapky deště. Rozbíjely se o něj a nikdo si ani nevšiml, že už jsou pryč. Měly jasnou úlohu – spadnout na zem. Bez nich by nebyl žádný život. Ale i přes jejich důležitost se nikdo nepozastavil, když jejich pouť skončila.

Svým způsobem mě to děsilo. Tvrdila jsem, že bych si přála mít v příběhu tohoto světa svoje místo. Že bych chtěla sehrát svou roli, na níž by navázali další a další. Chtěla bych mít svou úlohu, aby můj život nepřišel vniveč. Jenže nebyla bych pak jen jako tyhle kapky? Ty přece také dostaly svůj úkol – a nesmírně důležitý. Každá z nich měla svůj význam. A přesto jako kdyby nic neznamenaly. Sehrály tak důležitou roli, jejich život a smrt rozhodně vniveč nepřišly, a přece bylo všem jedno, když se rozbily o zem, o dlažbu, o sklo mého okna. Lhostejný nezájem ze strany všech, byť bez nich by nic nežilo.

Bylo to děsivé a zarmucující zároveň. Lidi na ně kolikrát dokonce i nadávali, proklínali déšť, nenáviděli je, ačkoli pro jejich životy měly tak veliký význam. Nechápala jsem to. Daly jim všechno, obětovaly sebe sama pro jejich život, a přesto je lidé nesnášeli. Ale proč? Proč by měli nenávidět něco tak důležitého, co pro ně dalo vše a na oplátku si přálo jen to, aby si toho lidé vážili a namísto proklínání věnovali svou lásku?

Nechtěla jsem, aby můj příběh dopadl takhle. Nechtěla jsem, aby příběh kohokoli dopadl takhle. A proto jsem se tady, v tuhle chvíli, rozhodla, že kdybych někdy poznala někoho, kdo by k tomuto konci směřoval, postarám se o to, aby k němu nikdy nedorazil.

Začala jsem už dávno. Tím, že jsem vždycky milovala déšť.

A byla bych se hned teď sebrala a vyšla ven, abych na sebe nechala dopadat plačící nebe, kdyby ten déšť za oknem nebyla ve skutečnosti zuřící bouře.

Možná měla i ona svůj úkol, poslání, které znamenalo mnoho, jenže ho nepřijala tak jako déšť. Bouře ničila, děsila, pustošila. Měla svou skrytou krásu, jenže tu jsem právě v tuhle chvíli nedokázala rozeznat. A dokonce bych dala ruku do ohně za to, že na téhle konkrétní vůbec nic krásného nebylo.

Tam venku běsnila už několik hodin. A začala přesně v okamžiku, kdy jsem na mamčin povel postavila zázračně nalezenou křišťálovou kouli na vnitřní parapet tohoto okna v obývacím pokoji. Jakmile se dotkla jeho povrchu, černý závoj halící nebesa protrhl nejjasnější blesk, jaký jsem za celý svůj život viděla, a celým domem otřáslo ohromné zadunění hromu. Pak všechno kolem zkropily padající slzy nebes.

Položila jsem ruku na chladné sklo a povzdechla si. Z nějakého důvodu jsem z toho výletu, na který se mamka chystala, neměla moc dobrý pocit. Vlastně jsem ho neměla vůbec z ničeho. Z výletu, z bouře, z křišťálové koule. Její nález mě samozřejmě potěšil, jenomže pak mi došlo, jak moc děsivé to celé je. Mamka ji v tom stole hledala snad milionkrát a nic. Tak jak se tam takhle najednou vzala?

Nebe proťal další jasný paprsek světla. Na okamžik jako kdyby se celý svět zastavil uprostřed toho náhlého zablesknutí. Na vteřinu všechno zamrzlo v hlubokém tichu, kdy neexistovalo nic jiného. Zavřela jsem oči. Nadechla se. A pak se celičká země zatřásla.

Mimoděk jsem vymrštila ruku a chytila se za rám okna. Když jsem oči znovu prudce otevírala, uhodila mě do nich záře dvou rychle se blížících světelných bodů. Mamčina kamarádka zřejmě právě dorazila.

Kéž by se moje křehká, na duši tolik poznamenaná maminka mohla vrátit zdravá. Normální. Jako člověk, který si užívá života a žije svou roli. Člověk, co si váží a miluje všechno kolem. Který hledá v lidech to dobré, který by dozajista našel krásu i uprostřed téhle temné bouře. Taková bývala. Kdysi. Zdálo se mi to tak strašně dávno… Teď se z ní stal někdo zlomený, zničený, dost možná navěky poznamenaný ze ztráty nejmilovanější osoby ve svém světě.