6. Věci volající

377 53 202
                                    

Trvalo to deset předlouhých vteřin. Deset předlouhých vteřin se ta zářící kniha vznášela ve vzduchu, jako by ji tam držela neviditelná ruka a prsty druhé divoce listovaly jejími stránkami. Deset předlouhých vteřin se ani jedna z nás nedokázala byť jen pohnout. Mohly jsme na to jen zírat. Očima, které ještě před chviličkou vydávaly úplně stejnou záři jako teď ona kniha.

A pak byl konec.

Stránky se zastavily. Záře náhle pohasla. A kniha dopadla na zem se zaduněním, které mi v uších znělo tak dlouho, až téměř splynulo s rachocením hromu. Zůstala tam ležet, otevřená na příslušné stránce, a já se nemohla donutit ani uhnout pohledem. Jako by mě něco uvnitř nutilo zírat přímo doprostřed rozevřených desek, ačkoli jsem nedokázala přečíst ani písmenko.

,,C-co to bylo?” zmohla se jako první na slova Evelyn. Nepamatovala jsem si, že bych kdy slyšela, aby se jí tak třásl hlas. Jenom ona jediná však dokázala mluvit.

Připadala jsem si jako bez dechu. Trvalo dlouho, než jsem konečně zvládla pronést něco v odpověď. A když se tak stalo, znělo to jen jako zoufalé slaboučké šeptnutí. Stejně zoufalé jako to, co jsem řekla. ,,Já… já nevím, Ev.”

Claire stojící vedle mě tlumeně vzlykla. Když jsem se na ni podívala, třásla se. Strašně moc se třásla. Jako by se jí měla každičkou vteřinou podlomit kolena. Na okamžik stočila pohled směrem ke mně a když to udělala, četla jsem v její tváři jediné.

Už dost.

Dřív, než jsem stihla jakkoli zareagovat, se však znovu ozvala Evelyn. ,,Takže co teď?"

Sevřelo se mi hrdlo tak, že jsem se najednou nedokázala nadechnout. Ona, Evelyn, se ptala, co budeme dělat. Tohle bylo tak strašlivě špatně. Evelyn se na podobné věci neptala nikdy. Pokaždé si poradila i bez toho. To ona nás vždy dostala ze situací, kdy naše úvahy selhaly. Nacházela východ v bezvýchodném. A nikdy, nikdy nahlas nepřiznala, že neví, jak se právě má zachovat. A přes to všechno tu teď stála, upírala na mě zničený pohled a žádala o radu.

Moje neohrožená sestra Evelyn.

,,Pojďte pryč," vydechla roztřeseně Claire. ,,Prosím. Prosím, já chci pryč."

,,Má... má asi pravdu," proneslo její dvojče po chvilce ticha. ,,Já tady spát určitě nebudu."

,,A já nebudu spát nikde," hlesla Agnes. ,,Ne dokud to bude otevřený."

Pohledy nás všech se znovu vrátily ke svazku ležícímu na zemi. Agnes měla pravdu. Usnout se mi v téhle chvíli zdálo naprosto nemožné. A z nějakého důvodu jsem věděla, že pokud tu knihu zavřeme, bude se nám dýchat líp.

,,Ale kdo... kdo to udělá?" kousla se do rtu Claire. ,,K-kdo ji zavře?"

Pohledem jsem přejela všechny kolem sebe. Claire vypadající, že brzo spadne na zem a hystericky se rozpláče. Agnes s vyděšeným a naprosto zmateným výrazem ve tváři. Evelyn, která odhodila veškerou snahu o nebojácnost a v očích se jí leskl strach. Zaťala jsem ruce v pěsti. Nikdo z nás, včetně mě, neměl dostatek odvahy k tomu, aby dokázal čelit tomu, co se dělo. Nikdo.

A pak Agnes zvedla hlavu a vykulila své šedé oči. Zalapala po dechu, naléhavě a hlasitě, jako by se náhle nedokázala pořádně nadechnout. Vydralo se z ní trhané zakvílení a pevně si přitiskla dlaně k uším.

,,D-dost... Dost!"

,,Co se děje?" vyjekla Evelyn. ,,Agnes? Co je?!"

,,Já... já to slyším," vyrazila ze sebe mezi zoufalými pokusy o nádech. ,,Slyším...!"

Slzy hvězd: Křišťálová kouleWhere stories live. Discover now