13. Věci zatajené

253 35 149
                                    

Když jsem se vrátila do pokoje, Suz si všimla mýho výrazu, okomentovala ho jako prazvláštní a chtěla samozřejmě hned vědět, jestli se něco děje. Jenže na vysvětlování, co se stalo v tý místnosti, jsem fakt neměla náladu. Poslední, co jsem chtěla, bylo vracet se tam. I kdyby jenom tak, že bych jim popsala svoje zážitky z nahlížení do jinýho světa. Odmítala jsem se o tom bavit. To snad mohlo počkat na jindy.

 Takže jsem odpověděla, že jsem si byla trochu přátelsky pokecat s Juniper a že chci jít spát, jestli mi to teda laskavě dovolí. Pak jsem zalezla pod peřinu a až do rána ignorovala celej svět.

 Suz naštěstí pochopila, že mě tentokrát nemá budit před východem slunce. Možná zabralo to varování ze včerejšího večera, komu by se taky chtělo spát na chodbě. Každopádně mě nechala na pokoji. Jenom proto, aby mě nakonec stejně vzbudilo ostrý zaklepání na dveře.

 ,,Jste vzhůru?"

 Slyšet hned jako první věc po probuzení hlas Juniper, to byla jedna z věcí, který jsem si od tý chvíle řadila mezi nejotravnější zážitky svýho života. Nesnášela jsem, když mi někdo přerušoval spánek. Nesnášela.

 ,,Jo, teď už jo," zavrčela jsem si pro sebe a posadila se na posteli.

 A kvůli tobě.

 ,,Pojď dál," zavolala na ni Agnes dřív, než jsem stihla začít protestovat.

 ,,Vedle v jídelně je snídaně," objevila se ve dveřích černovlasá hlava a já dostala chuť hodit po ní polštářem. ,,A pak jsem se včera dozvěděla, že na nás máte otázku."

 Jednu? Pche.

 ,,To máme," přikývla Agnes.

 ,,Tak prosím, pojďte vedle." Pak za ní práskly dveře a já byla rázem na nohou.

 Slíbila, že nebude odpovídat nejednoznačně. Přišel čas se podívat, jak dlouho jí to vydrží. A i kdyby nevydrželo, chtěla jsem se o tátovi dozvědět víc co nejdřív. Hned. Už se to odkládalo až moc dlouho.

 Takže jsem radši rychle zapomněla na to, že se mě odvážila probudit, ještě rychleji se zastavila v koupelně a o chvíli později jsme už všechny (i Juniper) seděly kolem stolu v jídelně, jedly cereálie – jak kdybych je neměla k snídani včera i předevčírem – a čekaly, kdy se uráčí dorazit Georgia.

 Naštěstí jí to netrvalo zas tak moc dlouho.

 Jakmile se objevila, Claire pustila lžíci, až cinkla o misku. Nevěděla jsem, jestli nakonec unsula a jestli měla další divnej sen. Ale i kdyby ne, musela Georgiu vyhlížet ještě netrpělivěji než my ostatní. A já jsem to naprosto chápala.

 ,,Dobré ráno," pozdravila ji Agnes a Ochránkyně se na ni místo pozdravu usmála. Pak přešla ke stolu, postavila se naproti nám a každé věnovala jeden krátký, ale upřený pohled.

 ,,Doneslo se mi, že u sebe máte něco, co byste nám chtěly ukázat."

 Zrzka přikývla. Já Georgii dál propichovala očima, Suzette se na ni jenom tiše dívala s úctou v obličeji a Claire s děsivou tváří naprosto bez výrazu vytáhla z kapsy několikrát přeložený papír.

Slzy hvězd: Křišťálová kouleWhere stories live. Discover now