7. Věci beznadějné

356 48 167
                                    

Ležela jsem na chladné podlaze jídelny, upírajíc zrak z okna a pozorujíc bouři pořád ještě zuřící za ním. Přitáhla jsem si blíže k tělu tenkou deku, kterou mi před chvílí snesla seshora Evelyn, a očima zalétla ke knize položené na zemi těsně vedle Agnes. Jednu ruku přes ni měla přehozenou, jako by se ji snad pokoušela chránit před čímkoli, co by ji mohlo jakkoli poškodit. Doléhal ke mně její pravidelný dech značící, že se jí nakonec přeci jen podařilo usnout.

Na rozdíl ode mě. Já totiž spát nesměla. Prostě jsem nesměla. Musela jsem zůstat vzhůru, protože ty temné stíny nikdo jiný neviděl. Kdyby se rozhodly znovu zaútočit a já spala, neměl by ostatní kdo varovat. Nehledě na to, že bych stejně nezvládla usnout. Ne po tom všem, co se stalo.

Zleva ke mně doléhaly tlumené vzlyky. Podepřela jsem se na loktech a vytáhla se do polosedu, ačkoli jsem věděla, od koho pocházejí. Zády jsem se opřela o nohu stolu a pomalu se rozhlédla kolem sebe. Jedno dívčí tělo úplně na levém kraji nás čtyř se slabě otřásalo. Zpod deky, do níž se zabalila, vykukovaly její blonďaté vlasy.

Claire. Nemusela jsem se dívat, aby mi bylo jasné, že slyším ji. Ta zpráva ji z nás všech zdrtila snad nejvíc. Tak moc, že se celou noc budila a nedokázala usnout déle než na půl hodiny. Vůbec jsem se jí nedivila. Když jsem sledovala, jak se třese, bylo mi jí líto. O to víc, že jsem nemohla dělat zhola nic pro to, abych jí nějak pomohla. Nedokázala bych jí nijak utěšit. A začínala jsem se obávat, aby nakonec nedopadla jako mamka.

Neodvažovala jsem se odhadnout, kolik toho její slabá psychika ještě vůbec vydrží. Jestli se mamka zhroutí úplně, a že tomu všechno naznačovalo, Claire by dost možná mohl čekat stejný osud. Bála jsem se, hrozně jsem se bála, že to už nebude mít šanci unést.

Odvrátila jsem pohled a zůstala otupěle zírat na tmavé mraky venku. Byla jsem unavená a rozlámaná po hodinách ležení na chladné tvrdé zemi. Připadala jsem si skoro jako omámená. V noci mě v drtivém sevření svíraly emoce, teď jako bych necítila téměř nic. Jen tu zvláštní prázdnotu rozlévající se v mém srdci.

Najednou jako bych neměla vůbec daleko od toho, abych to vzdala. Všechno. Snahu o nalezení křišťálové koule, snahu o získání odpovědí, snahu o vysvětlení toho všeho. Snahu o zachránění mamky a pravděpodobně i Claire. Najednou jako bych někde hluboko v srdci cítila, že to nedokážu. Že na tohle prostě nejsem dostatečně silná.

Oči se mi znovu zalily slzami. Všechno to byla moje chyba. Jen moje. Kdybych na tu kouli dávala větší pozor, kdybych ji tu nenechala… Bylo by to teď úplně jinak a mamka by po návratu domů možná znovu dostala šanci uzdravit se. Ale ve skutečnosti ji doma nebude čekat nic, jen konečné zhroucení.

A já tomu nebudu moct zabránit, protože jsem slabá. Tak slabá oproti všemu tomu, co jsem dnes v noci spatřila. Tak slabá proti stínům temna, tak slabá proti záři hvězd. V mých silách nebylo mamku ani sestru zachránit. Mohla jsem si jen až do konce života vyčítat, že to kvůli mně nejspíš přijdou obě o rozum.

Svět kolem mě se rozmazal, jemné a dosud slabé barvy prvních paprsků vycházejícího slunce se slily do jedné společně s mořem temnoty a blesků. A já seděla a upírala na nebe slzami zahalený pohled.

Mračna stínů prozářil jeden jasný, zářivě zlatý proužek slunečního svitu. První paprsky nového dne se skrz temnotu prodíraly na nebesa a začínaly mraky okolo sebe pomalu, pomalinku prozařovat. Jako by snad mohly mít dost sil na to zahnat tuhle temnou bouři. Byly tak slaboučké a mračna kolem tolik hustá a tmavá. Neměly sebemenší šanci.

Slzy hvězd: Křišťálová kouleМесто, где живут истории. Откройте их для себя