Slzy hvězd: Křišťálová koule

16. Věci bájné

Les kolem mě byl tmavej a hustej. Běžela jsem mezi stromama, neustále se musela vyhejbat nízkým větvím, balvanům a křoviskům. Svět se zúžil na praskot větviček pod mýma nohama, prudký zatáčení, brždění a krčení se. Nemohly jsme běžet tak dlouho, ale začínala jsem cítit plíce. Sice jsem svůj volnej čas ráda trávila běháním, ale terén si vybíral svoji daň.

 Běžela jsem vepředu, hned za Juniper a kus nalevo od Agnes, a v jednu chvíli jsem měla dojem, že za sebou slyším další praskání větví. Otočila jsem se, abych se podívala, která ze sester mě dohání, ale obě byly ještě dost velkej kus za mnou. No jasně. I já už trochu lapala po dechu, jak na tom asi musely být ty dvě, když měly fyzičku na nule?

 Větve praskly znova, jako by na zem vlevo kousek za mnou něco spadlo. Když jsem se ohlídla, nic jsem ale neviděla, jako předtím. Musej si se mnou zahrávat smysly. Bude to vítr nebo ze stromů padaj šišky a nějaká mě dost možná trefila do hlavy, když dávám blbejm zvukům nějakej větší význam. Obrátila jsem se zase dopředu – a vletěla v plný rychlosti přímo do hustýho, trnitýho keře.

 Vychrlila jsem ze sebe tlumený nadávky a škubla sebou. Trny strašně píchaly a větvičky se kolem mě otáčely, jako by mě chtěly uškrtit. Zavrčela jsem a trhla sebou znova. O kousek jsem se pohnula, ale ne o moc.

 Zatracenej keř. To se mi snad zdá. Nemohla jsem se jenom přerazit o šutr, to musím skončit v křoví?!

 Rozhlídla jsem se po Agnes s Juniper. Nezdálo se, že by si některá z nich snad všimla, že jsem se zasekla a už s nima neběžím. Tomu teda říkám Ochránkyně za všechny prachy, fakt.

 Nalevo ode mě se ozvalo zaskřípání, jako když se přejede nehtama po tabuli. Nepříjemnej zvuk se mi zařízl do uší a přeběhl mi mráz po zádech. Tohle bylo co, větříček? Nebo tam ve tmě něco je?

 Povedlo se mi vyrvat z trnitýho sevření ruku a zjistila jsem, že jsem si roztrhla rukáv tý pitomý košile. Bezva. Za chvíli tu budu pobíhat nahá. Přestala jsem sebou škubat a zadívala se směrem, odkud přišel ten zvuk. Ale nic jsem neviděla. Jenom černou noc. A možná obláček mlhy, ale byla tak tmavá, že jsem si nebyla jistá, jestli ji fakt vidím, nebo se mi to jenom zdá.

 Mrkla jsem a byla pryč.

 Juniper už si všimla, že jsem zůstala vzadu, a zastavila. Mávala na mě. Zvedla jsem ruku a zakřičela na ni: ,,Jsem v pohodě!"

 Jen se seznamuju s místní flórou. Je fakt přítulná, musela si mě oblíbit. Zašklebila jsem se a ještě jednou koukla směrem, kde se mi zdálo, že jsem zahlídla mlhu nebo co to bylo. Nic. Jestli jsem ji fakt viděla, už stihla zase zmizet. Ale nejspíš to byl jen výplod mojí fantazie, stejně jako ty zvuky předtím. Sakra, Ev, seber se. Seš snad racionálně uvažující člověk, ne? V lese je v noci slyšet spousta věcí.

 Ale pak něco znova prasklo a já cítila, jak se mi navzdory odhodlání nenechat se vyděsit hloupýma zvukama, rozbíhá srdce rychleji. Asi tu maj fakt velký šišky. A každá z nich padá vždycky o kousek blíž ke mně. Jo. To bude ono.

 Jasně.

 Konečně se mi podařilo rozloučit s keřem a s očima upřenýma do noci jsem udělala několik kroků zpátky. Plášť jsem měla roztrženej dole, jeden rukáv skoro po celý délce předloktí a ruce podrápaný tak, že jsem cítila, jak mi po nich teče pár kapek krve.

 Tak co? Chce se spadnout ještě nějaký pitomý šišce?

 V tu chvíli se ve tmě rozsvítily dvě rudě žhnoucí světla, něco mě popadlo za paži a málem strhlo k zemi.