Slzy hvězd: Křišťálová koule

15. Věci předstírané

Neměly dobrej plán.

 To jsem mohla s naprostou jistotou zkonstatovat, když jsem se někdy kolem deseti večer snažila přestat třást a vzpomenout si, jak se dýchá. Suzette mě starostlivě držela okolo ramen a já neměla ani dost sil na to, abych ji odstrčila. Zato kdyby se zkusila třeba jen přiblížit Juniper, vsadila bych se, že by se mi síly zázračně vrátily.

 Procvičování mých schopností totiž skončilo tak, že po nějaký době, kdy jsem se snažila vyhnat z hlavy všechny myšlenky a nechat tam prázdno nebo jen jednu neškodnou věc, mě znova strčila před zrcadlo-bránu. Snažila jsem se ji varovat, že to není dobrej nápad, že se mi nahlížení ani tentokrát nepovede a že fakt ještě nejsem připravená. Jenže mě neposlouchala, jak jinak, a nakonec mě do pokoje k zrcadlu prakticky strčila. A já se do něj koukla. Možná z části i proto, že jsem doufala, že se potvrdí moje slova a Juniper příště na podobný nápady hezky rychle zapomene.

 Ale protentokrát mě dostala, kam chtěla, a měla vyhráno.

 Teda jak se to vezme. Maximálně na chvíli, protože jsem samozřejmě měla pravdu. A ne, prokázat ji mi za to nestálo.

 Pořád ještě jsem před sebou viděla temnou místnost a bledou postavu s rozcuchanými vlasy a vytřeštěnýma očima. Pořád jsem před sebou viděla mámu. A nedokázala jsem ani poznat, jestli mi Anastasica ukázala skutečnost, nebo jenom iluzi, aby mě vyděsila. Tak nebo tak, povedlo se. Od mýho druhýho nahlížečskýho zážitku uběhla půlhodina a já se zatím nezvládla ani postavit na nohy. Ne od chvíle, kdy jsem utekla pryč a zhroutila se na nejbližší postel v pokoji vedle.

 A taky jsem před holkama nemohla dál tajit, že jsem zkoušela svoje schopnosti už včera. Po tom, co se Juniper zmínila, že na druhý pokus to celkem ušlo, a já jí div nevyškrábala oči (radši se pak ztratila z místnosti s tím, že se vrátí, až se trochu uklidním, což bylo víc než moudrý), jsem jim to musela říct. A momentálně jsem byla na nejlepší cestě k šílenství.

 Celou dobu jsem měla podezření, že moje schopnost nebude jen tak něco. A můj úsudek se očividně nespletl ani v tomhle případě. Mohla bych si otevřít věštírnu.

 Dveře pokoje klaply a Suzie mi stiskla rameno pevněji. Vzhlídla jsem od podlahy, do který jsem se snažila vyvrtat očima díru, a zabodla do černošky nasupený pohled. Otevřela pusu, že něco řekne, jenže já ji kupodivu předběhla.

 ,,Co to sakra bylo, zbláznila ses?! Doufám, že ses zatraceně dobře bavila, protože já teda ani trochu."

 Spíš než promluva to bylo zavrčení.

 ,,Neudělala jsem to proto, abych se pobavila," prohlásila Juniper a založila si ruce na hrudi. ,,Možná tě to překvapí, ale nedělá mi radost vystavovat Anastasičině vlivu ani tebe, ani nikoho jiného. Ale potřebovali jsme, aby ses pokusila nahlédnout do Ezari znovu."

 ,,Potřebovali? Uvědomuješ si vůbec, že se nám úplně všechno podělalo? Celej plán na průchod do jejího světa!" Rozhodila jsem rukama. Fakt jí to nedošlo, nebo jenom hrála blbou? ,,Viděla mi do hlavy, chápeš? Viděla, co máme v plánu. Ví, kdy a který brány použijeme, počká si na nás. A nazdar."

 Juniper se ze rtů zformoval slabý úsměv. ,,A o to taky šlo."

 Zírala jsem na ni, jako by se pomátla. Čemuž bych klidně i fakt věřila. ,,Nechat se chytit a radši ani nechci vědět co všechno dalšího?"

 ,,Ne," nenechala se mnou jako obvykle vůbec rozhodit. ,,O to, aby viděla, co chystáme."

 ,,Cože?" nakrčila nechápavě čelo Claire.