Slzy hvězd: Křišťálová koule

10. Věci magické

Květ podobný tomu, jenž jsem svírala mezi prsty, jsem nikdy za celý svůj život nespatřila. Jeho čtyři lístky měly tvar slz, dole zaoblené, směrem vzhůru se zužující do tenké špičky. Zářily bílou se stříbřitým nádechem a uprostřed nich vyrůstala drobounká stříbrná kulička. Když jsem je spatřila, vyrazilo mi to dech.

 Ležely všude. Místnost, do níž nás dívka zavedla, prosycovala jejich jemná, kouzelná vůně. Nedokázala jsem ji popsat. Něco v ní mi však připomínalo vlahý letní vánek. Vánek plný magie.

Nábytek podél stěn se pod nimi téměř ztrácel. I na stole, za nímž jsme se všechny usadily, stála skleněná váza plná těchto květin. Pokud byla majitelka knihovny, paní Cooperová, posedlá bílými růžemi, nenapadalo mě příhodné slovo, jímž by se dalo popsat tohle.

 Obracela jsem v prstech stonek a připadalo mi, že jejich vůně rozechvívá každičkou část mého těla. Jako by mi roztančila kapky krve v žilách, rozehrála mi v nitru dosud neznámou melodii a v hlavě mi nechala vybuchovat záblesky hvězdného světla.

 ,,Kolik vás tady žije?" přetrhla Evelyn nitky mých myšlenek. Stačil mi jediný pohled na ni, abych poznala, že je odhodlaná neodejít až do okamžiku, kdy jí budou zodpovězeny všechny otázky.

 ,,Moje teta a já," odpověděla snědá dívka usazená mezi mnou a mojí sestrou. Přes opěradlo židle jí k zemi splýval onen dlouhý tmavomodrý plášť, do něhož se předtím zahalila.

 ,,Dvě?" zamračila se Evelyn. ,,Jenom dvě?"

 Zřejmě očekávala vyšší číslo. Já na tom ostatně byla stejně. Dům možná již od prvního pohledu vypadal malý, z nějakého důvodu mě však za celou tu dobu nenapadlo uvažovat nad tím, že v něm nejspíše mnoho Ochránců bydlet nemůže. Ovšem dva přišlo pravděpodobně málo nám všem, jak jsem usoudila, když jsem překvapenýma očima přelétala po ostatních třech dívkách.

 ,,Je jedna z nejdůležitějších," prohlásila však Ochránkyně a mimoděk si přejela dlaní po snědé paži. ,,Ví toho víc, než většina ostatních kdy vědět bude."

 ,,Víc o čem?" hlesla jsem. O tom, proč vidím světlo? Nebo mi na tuto otázku nedokáže odpovědět ani ona? Její neteř to netušila. Jak jsem si měla být jistá, že ona ano?

 Dívka si mě změřila zvláštním pohledem. Jako by se snažila uhodnout, co se mi právě v tomto okamžiku honí hlavou. ,,O všem," pronesla nakonec zastřeným hlasem.

 Její neurčitá odpověď se rozplynula do ticha.

 ,,A kde je tvoje teta?" proťala ho však vzápětí Evelyn. ,,Nikde ji nevidím. Taky má moc práce s vyhrožováním smrtí normálním lidem, co ji přišli poprosit o pomoc?"

 Pokud však doufala v to, že se ji povede Ochránkyni vyprovokovat, její přání zůstalo nevyslyšeno.

 ,,Pryč," odtušila prostě dívka. Jako kdyby rýpavou poznámku mé sestry vůbec nezaznamenala. Mně se však při tom slově sevřelo srdce.

 ,,Skvělý," pokývala krátkovláska ironicky hlavou. ,,A kde? Kdy se vrátí?"

 ,,Vyřizuje záležitosti, které do tohohle světa nepatří," prohlásila Ochránkyně. ,,Vrátí se brzy."

 ,,Fajn, tak podívej," pronikl Evelyn do hlasu rozzlobený podtón. ,,Mě už to fakt nebaví. Za celou tu dobu, cos vylezla ze dveří, z tebe nevypadla snad ani jedna srozumitelná věta. Takže na mě buď mluv pořádně a k věci, nebo vůbec, protože tohle něco mezi je dobrý akorát tak k tomu, abych se zbláznila."

 Dívka po ní blýskla tmavýma očima. Na pár vteřin se mi zdálo, jako by měla ve tváři zasazené dva kousky obsidiánu, v nichž se v tom okamžiku odrazilo hvězdné světlo. Zachovala však naprostý klid.