Slzy hvězd: Křišťálová koule

20. Věci vyčítané

V obličeji mě šimraly stébla trávy.

Přistála jsem na břiše a tak tak jsem před sebe stačila strčit ruce, abych si nepřerazila nos. Čas se pořád ještě nerozběhl. Kolem mě panoval ten zvláštní ohlušující druh ticha a já se chvíli nebyla s to ani pohnout. Jen jsem ležela na zemi a v hlavě se mi pořád dokola a dokola odehrával jeden a ten samej výjev.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

Nechápala jsem to. Nedokázala jsem si připustit, že se to vážně stalo, že je to skutečnost, přestože moje tělo to vědělo víc než dobře. Hrdlo se mi svíralo, srdce v hrudi bolestivě tepalo a celá jsem se třásla. Tak, že když jsem se poprvý zkusila nadzvednout na rukách a rozhlídnout se kolem, nepovedlo se mi to.

Podruhý už ale jo, a tak jsem pomalu zvedla hlavu a očima přejela okolí. Pořád panovala noc a všechno kolem mě bylo zalitý jasným modrým světlem. Ležela jsem za vysokým železným plotem, jako bývají kolem honosných rezidencí – zdobeným a s ostrýma špičkama nahoře. Přímo přede mnou se v něm nacházela doširoka otevřená, elegantní brána. A svítila.

Svítila.

Ve zlomku vteřiny mi došlo, že to tudy jsme proběhli do Zeweiah. A záře znamenala, že bych se pořád mohla vrátit na druhou stranu. Pořád bych stihla skočit do Ezari a vrhnout se za…

Claire.

A v tu chvíli se čas znovu rozběhl jako o překot. Vyskočila jsem na malátné nohy, aniž bych tušila, kde ještě beru energii, a vrhla se k bráně. Někdo na mě zakřičel a něčí ruka se natáhla po mým rameni, ale setřásla jsem ji. Bylo to jen pár kroků. Než mě kdokoli stihl zastavit, vběhla jsem napůl oslepená do toho podivnýho prázdna kdesi mezi světy.

Vynořila jsem se ve skalách ozářených úplně stejným světlem a divoce se rozhlížela kolem. Jenže jsem nenašla ani stíny, ani sestru. A čím usilovněji jsem je hledala, tím hlasitěji mi v uších duněly údery srdce a tím víc se mi svíral žaludek. Očima jsem horečně propátrávala okolí ve snaze najít aspoň nějakej náznak jejich přítomnosti, ale…

Ne. Ne, nemohla být přece pryč. Nemohla jsem ji ztratit! Nemohla jsem přijít pozdě.

Prosím…

Chystala jsem se rozběhnout do kopce a zkusit je dohonit. Chtěla jsem běžet tak dlouho, dokud se k nim nedostanu a pak jim vyrvat Claire z náruče klidně i holýma rukama, když nebudu mít nic jinýho. I když ani jedno z toho nebylo možný. Ale než jsem se stačila dát do běhu, někdo mě chytil za paži.

Pokusila jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale nepustil mě. V hlavě mi hučelo tak, že jsem nebyla schopná pochopit, co mi říká, jen jsem slyšela zvuk jeho hlasu. Ani jsem nedokázala určit, kdo mluví. Očima jsem zírala před sebe a nedokázala jsem je odtrhnout od místa, kde jsem Claire viděla naposledy, ani proto, abych se ohlídla a zjistila, s kým mám tu čest. Pálily mě a hrdlo se mi svíralo a připadala jsem si jako v mlze. A tou mlhou zničehonic proniklo několik zřetelných vět, roztrhalo ji a zasadilo mi ránu přímo do hrudi.

„Už jsou pryč, Ev. Je mi to líto. Stíny umí cestovat neuvěřitelnou rychlostí, když chtějí. Jsou pryč.“

Pryč. Ne. To nešlo. Odmítala jsem se s tím smířit. Potřebovala, abych se k ní co nejrychleji dostala, potřebovala moji pomoc a já tu zatraceně nemohla jen tak stát a… a…

Zaplavila mě vlna naprostého zoufalství a prudce jsem se tomu člověku vytrhla. Rozběhla jsem se do kopce, bylo mi fuk, jak dlouho budu muset utíkat, abych ji dohnala. Musela jsem něco udělat. Copak jsem ji mohla nechat stínům napopsas? Sakra, copak jsem mohla?!