Slzy hvězd: Křišťálová koule

19. Věci ohnivě rudé

Juniper mě a Jaylona poslala doslova do háje, abysme nasbírali nějaký dřevo na oheň. Byla jsem tak v šoku, že mě ani nenapadlo protestovat a prostě jsem udělala, co po mně chtěla. Svítilnu si nechala u sebe, a my se tím pádem museli spolehnout na to, že se kouzelným ptákům ještě nevybily baterky. Naštěstí ne, takže mezi stromy nevládla vyloženě tma, ale jen šero. Mohla jsem akorát doufat, že se mi podaří zakopnout o pár klacků, co nebudou úplně promočený po dnešním lijáku.

Mlčky jsem sbírala dřevo a podvědomě cítila, jak mě Ochránce obezřetně pozoruje, skoro jako by se bál, že po něm začnu házet větve. A taky bych to možná udělala, kdyby na mě zkusil promluvit. Naštěstí pro mě i pro něj byl zticha.

Nedokázala jsem vyhnat z hlavy, co mi Claire řekla těsně předtím, než omdlela. Jestli si pořád myslím, že fňuká. Připadalo mi, jako by mě praštila přímo do žaludku, protože ten se mi svíral tak, až to bolelo. Mohla to všechno dělat kvůli mně? Vydržela celý den jít a nestěžovat si, i když by na to měla plné právo, aby mi dokázala, že za něco stojí?

To snad ne. Něco takového by přece neměla zapotřebí, ne? Zas tak moc si nefandi, Evelyn, k takovýmu výkonu jsi ji určitě nedonutila ty. To, cos řekla, nebylo tak hrozný, nikdo normální by si to neměl brát osobně a už vůbec ne se kvůli tomu takhle dřít. Za tím muselo stát něco jinýho. Že jo?

Že jo?

Tak proč na mě sakra pořád útočila ta strašná provinilost a nemohla jsem ji za žádnou cenu donutit zmlknout?

Já za tohle její pitomý rozhodnutí odpovědnost nenesla. Neříkala jsem jí, ať něco takovýho udělá, to v žádným případě. Jenom jsem k ní byla upřímná, jako vždycky. Ví přece, že taková jsem. A krom toho, už jsem se jí i omluvila, co víc by ještě chtěla? V životě by mě nenapadlo po ní chtít, aby si tu nohu takhle namáhala! To byl čistě její nápad, a pěkně nezodpovědnej, jen co je pravda. Copak vůbec nepřemýšlí?

„Co se jí stalo?“ ozval se potichu Jaylon a já po něm okamžitě střelila očima.

„Do toho ti nic není.“ Ruce, ve kterých jsem svírala větev, se mi třásly. „Starej se laskavě o sebe.“

„Tady má někdo ale útočnou náladu,“ hvízdl. „A něco mi do toho je, když teď patřím k vaší skupince.“

Patří? Leda tak ve snu. A pěkně ošklivým. „Tak zaprvý. Já jsem útočná? Promiň, že zrovna nemám chuť ti vykládat, co se stalo! Že nemám potřebu dělit se s tebou o veškerý naše zážitky a vysvětlovat ti, jak se to stalo! A jaká ještě podle vás všech jsem? Útočná, hezký, co dál? Bezcitná? Pokrytecká? Zlá, protože bych se na to všechno nejradši vykašlala, kdybych mohla? To je zlý? Ne, to je sakra naprosto racionální úvaha, protože Ezari se nás očividně všechny snaží zabít a kdybych tu být nemusela, tak tady nejsem, to mi věř.“

Jen na mě zíral. „Páni.“ Zdálo se mi to, nebo vypadal trochu pobaveně?

Jak se ksakru může v takovýhle situaci bavit? 

„A zadruhý,“ pokračovala jsem ještě nasupenějším tónem, „se nemusíš namáhat a předstírat, že ti na ní záleží. Pamatuješ si vůbec, jak se jmenuje? Taky si myslíš, že jsem na ni ošklivá a můžu za to, že sebou sekla? Jak se vůbec opovažuješ,“ zasyčela jsem skrz zuby.

Vychrlila jsem to ze sebe všechno snad na jedinej nádech. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co všechno jsem mu právě prozradila. Nebyla jsem v přemýšlecím módu, byla jsem neuvěřitelně vystresovaná, vyděšená a nevěděla, co bude dál. Nevěděla jsem ani, jak se vlastně cítím, část mojí mysli na mě neustále útočila, že za Claiřino zkolabování můžu já, i když jsem se ji snažila umlčet, jak jsem mohla. A on byl perfektní hromosvod, který mi mohl posloužit k tomu, abych ze sebe dostala všechno, co mě užíralo. Všechny slova, co mě pálily v krku.