Harry's cat (larry) Korekce

17.

Abych pravdu řekl nikdy jsem si nemyslel že něco jako kočka mi muže tak moc přirůst k srdíčku a já ikdyž musím vypadat strašně jezdím každý den po městě a hledám ho. Už týden si myslím že fakt umřel ale mozek mi nedovolí zůstat ležet a nejít ho hledat.

Až týden potom si uvědomím že jsem měl vypnuty mobil a nekomunikoval s nikým. Sednu si na postel která je mým největším kamarádem za poslední týdny a promnu si oči. Když v tom mě to napadne. Vyskočím s postele a běžím k autu. Cestou poruším snad všechny zákony které v předpisech jsou ale v tu chvíli mě zajímá jenom Niallův dům.

Ani pořádně nezaparkuju a už bouchám na dveře jako by hořelo. Niall přijde až po pár vteřinách které mi přijdou jako věčnost.

„Harry ja.."zakoktá se „ nemam uklizeno" jako by mu na tom někdy zaleželo „ ale pojď dál" ustoupí ode dveří a pustí mě dovnitř. Skopnu boty a jdu do obýváku kde mu hraje nějaká animovaná pohádka.

„Lou rád pohádky Nii" cítím jak mě to bere znovu „ moc mi chybí" fňuknu a svalím se do polštářů.
„Harry on se najde a pak si třeba uvědomíš že patří k tobě a změnil ses." pohladí mě po zádech.

„Já už si to asi přiznal Nii pořád na něho myslím ať sedím v kanclu nebo vařím pořád ho mam před očima. Jsem jako ty malé holky které zažívají první lásku" podívám se na něho uslzenýma očima.

„Kámo to bude tím že je to tvoje první láska" něžně se usměje a obejme mě a hladí mě po zádech co mě má asi uklidnit ale já se rozbrečím ještě víc.

Až po pár minutách už jenom ležím na jeho rameni a mám uvnitř sebe hrozný pocit prázdnoty kdy mám pocit že mě brzo roztrhá.

V tom se do ticha ozve zamňoukání. Kdybych byl Louis zvednu ouška a napjatě poslouchám co to bylo. Já jenom zvednu hlavu a cítím jak mi začíná bušit srdce.

„Nialle ty máš kočku?" vykoktám a otočím se abych zjistím z kterého pokoje to jde.

„Ne..e Harry já vím že mě teď budeš nenávidět a všechno ostatní a nikdy semnou nepromluvíš ale já jenom chtěl aby sis uvědomil kdo jsi začal sis Louiho vážit." Vážně se na mě podívá.

„Louisi!!" zakřičí a já se zmateně dívám kolem sebe. Až po pár sekundách přihopká to moje klubíčko a moje srdce se málem zblázní.

„Bože...Lou.. Já se tak moc bál" zašeptám a nastavím mu náruč kde si hned vleze a začne vrnět. Mě se okamžitě spustí slzy ale naštěstí už radost.
„Lou nedýchá" zašeptá slabě. Okamžitě povolím stisk ale pořád ho ržím dost pevně na to aby věděl že se nikam nehne. Jsem rozhodnutý už ho nikdy nikam nepustit. Lou spokojeně obmotá nožičky a ocásek kolem mého pasu a zapřede. Já mám pocit naprosté spokojenosti. Je to něco jako když dlouho chcete koně a pak ho dostanete. Vybuchne ve vás tolik pocitu a úplně vás to ovládne.

Nechám ho dokoukat pohádku a pak ho odnesu do auta protože usnul jako vždy na sedačce. Doma ho zase opatrně vyndám z auta a odnesu do ložnice kde se hned zachumlá do deky. Chvíli ho pozoruju a udělám si plno fotek. Pak si lehnu k němu a usnu tím nejklidnějším spánkem co jsem kdy měl.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Hi sun ^^

Tímhle bych chtěla ukončit tuhle „knížku" jestli se to tak dá říct. Pokusím se napsat ještě nějaký hezký epilog. Hrozně se mi tam hodí spíš sad end ale slíbila jsem Happy end tak mi když tak dejte vědět jestli mam napsat sad i happy end J Nechtěla bych ho napsat nějak aby jste braly kapesníčky nějak srdceryvný.

Pro mě byli poslední dny velmi náročné psychicky proto špatně vycházely díly za to se moc omlouvám ale já a psychika...nejsme kámoši. Doufám že ten další rok už to bude ok. J Víc se rozepíšu u epilogu a když ne tak u poděkování J Myslím na váš <3