Tajemství Metamorfomága ✅

(hloupý) Nápad

Seděla jsem v pokoji. Co budu asi teď dělat. Nemám učebnici. Nemám Remuse a nemám Reguluse. Opět se přetvařoval a tentokrát jsem to byla já, kdo na to naletěl! Proč nikdy nevěřím Siriusovi.

Protože Siriusovi se věřit nedá....

Máš pravdu! A za to, že se mi MŮJ vlkodlak vyhýbá může samozřejmně taky on! A za tu učebnici? Určitě jí někam schoval.

Utřu si další slzy. Nebrečím poslední dobou nějak moooc často?

Ale vždy k tomu máš pádný důvod.

Zase máš pravdu. Zvednu se ze země. Udělám cokoli, abych naše přátelství zachránila.

,,Ančovičko?" zeptám se, ale nikdo neodpoví. Takže do sovince! Bohužel. Vezmu si sukni a tílko, přes které přehodím kostkovanou košili a už vážu tkaničky u černých tenisek.

Kouknu do zrcadla a zavřu oči. Mé vlasy začnou u kořínků modrat a postupně je barva  tmavší a tmavší. Ombré z modrých vlasů, to byl dobrý nápad, to si budu dělat častěji.

Rychle běžím přes celý hrad až do sovince. Vlasy se mi cestou uvážou sami do culíku, jak mi je v skutku vedro. Je začátak dubna, ale venku je vedro jako v létě.

Košile za mnou vlaje a já v ruce svírám dopis, který viděl Regulus.

Sama víš, že to neřekne.

Řekne! Je to Black! A ti vždycky plní své sliby. Cestou jsem také narazila na Sumer a Kate, tak jsem jim jen mávla a běžela dál.

Plnou parou to napálím do dveří sovince a tak se okolím nese dunivá rána. Rychle otevřu dveře a udýchaně vběhnu do kruhové místnosti.

Normální člověk by bez problémů zavolal svou sovu a poslal po ní dopis a se zájmem sledoval, jak sova mizí v dáli. Ale to já ne! To já Nymfadora!

Ty dveře spadly hned vedle mě a já jen tak tak uhla a vypískla jako správná holka lekající se padajících dveří.

,,U Brumbálových smradlavých ponožek!" zanadávám a s dalším klením se pokouším dveře zvednout.

Ty se však náhle sami vznesou a sami zasadí do pantů. Já na to jen vyděšeně zírám.

,,Promiň, Doro." otočím se a tam stojí Sirius. Provinilý pohled mu směřuje k zemi a já přemýšlím, zdali mu odpustím.

Proto jen v tichosti pokrčím rameny a vyhledávám Ančovičku. V tom mně něco napadne. Ančovička je určitě na prolétce, proto jsem si vyhlídla jí dost podobnou sovu.

,,Remusovi Lupinovi, Nebelvírská věž."

Pak už jen běžím. Opět. Už mi to vážně vadí. Jsem ráda, že místo, kam potřebuju je to tak blízko. Proto po chvíli stojím u Brumbálovi pracovny.

Neznám heslo, proto mám to štěstí, že kolem mě prochází nějaký student, z Mrzimoru.

,,Hey Diggory!" Amos se na mě otočí, je zatraceně hezký, ale pšt. Mé srdce patří nadále Remusovi.

,,Ano?" optá se a pobídne mě abych se ptala.

,,Jaký je heslo?" zeptám se a prstem ukážu na dveře Brumbálovi pracovny. Vím, že to bude vědět. Je to primus!

,,Dýňový džus." odpoví.

,,Díky." kývnu na něj na rozloučenou a už štěkám heslo na kamenný Chrlič. Ten se po chvíli otevře a já do něj nastoupím. Ten s točením vyjede nahorů. Brumbál sedí ve svém křesle za dlouhým pracovním stolem a zapisuje jakési poznámky.

,,Dobrý den, pane." pozdravým. Tady jsem byla jen párkrát, ale furt si to tu prohlížím s jiskřičkami v očích jako poprvé.

,,Dobrý slečno Tonksová, co potřebujete?" usmál se a jen na chvíli na mě upř šedé oči. Poté namočil brk do kalamáře a pokračoval ve své minulé činnosti.

,,Jen, bych chtěla odejít a zároveň přijít." znovu přestal psát. Tentokrát husí brk odložil úplně stranou.

,,Poslouchám." na tváři mu visel neodhalitelný pohled a já jen na místě přešlápla. Brumbál si z rukou vytvořil stříšku a tou si podepřel bradu.

,,Chtěla bych odstoupit, jako Nymfadora a přijít jako někdo jiný." poté jsem si uvědomila jak špatně to zní. Proč se do všeho hned ženu. Proč vždycky dřív jednám, než myslím? Zadržela mě však jeho odpověď.

,,To by šlo! Kdy?" zkousla jsem si spodní ret.

,,Hned." náhle jsem zrudla a cítila se neskutečně trapně.

,,O večeři vás zařadím. Ale jak vás zmněníme, aby vás přátelé nepoznali?" teď jsem nevěděla, zdali si dělá opravdu srandu.

,,Pane, jsem metamorfomág!" obhájila jsem se. Přikývl a v duchu si zaškrtnul první otázku.