Tajemství Metamorfomága ✅

Kdy? Teď! Hned? Hned!

Hned po tom jsem ho tam nechala sedět na židli jako přikovaného a sama odešla na pokoj.

Náhle se mi hrozně ulevilo, když jsem mu to řekla. I kdyby dal přednost Amandě, která poslední dobou často mizela, nevadilo by mi to (vadilo, ale ne tak moc), protože u mě bude mít vždy otevřená vrátka. Jen on má totiž klíč odemknout mé srdce, který patří jenom jemu... (A nikomu jinému se neotevřou- protože tě miluju)

Jak mu mám říct ta dvě magická slova? Ta dvě magická slůvka, která každému nějak změní život.

Náhle, jakoby mi odumřely všechny končetiny, srdce nevynechalo jedinou příležitost znovu tlouknout. Bolela mě hlava a já se začínala potit. 

Do místnosti vešel Remus-

,,VÍŠ, JAK JSEM SE O TEBE BÁL??" řve na mě jako smyslů zbavený a mně steče z oka další triliarda. Co mě utěší je to, že ke mně přijde a schová mě ve svém medvědím objetí.

Přesto, že jsem ho objímala už nespočetně krát je to teď jiné.... Je v tom mnohem víc.

,,A ty jsi mi celou dobu byla na dosah ruky!" zašeptá mi do vlasů a já nasávám krásnou vůni z jeho bledě modré košile, u které má první dva knoflíky svůdně rozeplé.

,,Bylo to kvůli tobě." ušklíbnu se a vyčkávám na jeho reakci. Vlasy nechám zfialovět a cítím, jak se usměje, než mu dojde, co jsem řekla.

,,Cože?!"

,,No ano, chtěla tebe. Chtěla jsem tě mít. Ale vzhledem k našemu věkovému rozdílu jsem nemohla. Nedovolil bys to ty, ani okolí. Rozhodla jsem se, že pro tebe prostě všechno. Obětovala jsem docela dost, ale bylo to pro tebe- bylo to pro nás." odstoupila jsem o dva kroky dozadu a chvíli se upřímě vpíjela do smutných (?) hnědých očí, ve kterých se leskly slzy?

,,Miluji tě Remusi Lupine."