Tajemství Metamorfomága ✅

Milovat, znamená mít tě blíž

,,Liss?" ozval se z kuchyně a já zvednu hlavu, obtěžkanou všemožnými myšlenkami.

,,Ano?" pokřivým obočí a přemýšlím, co mi asi může chtít.

,,Není tu jídlo!" vtrhne ke mně a sleduje mě. Bylo vidět, že chtěl ještě něco říct, ale svůj pohled zakotvil na mě. Vstanu, dojdu k němu a začnu ho šoupat ke sříni. Bože! Ten kluk je snad z kamene!

,,Oblíkni se, dojdeme si do nějaké kavárny!" popošoupnu ho ještě blíž ke skříni- pokud to teda ještě šlo.

Remus, stále vyvedený z míry, mě zaraženým pohledem doprovázel ke dveřím.

Zanesdlouho jsme šli oba dva ulicí a očima hledali kavárnu.

Remus měl triko a šortky- bylo léto, tak co čekat. Já samozřejmě měla své obvyklé podkolenky pod kolena, natáhlé přes úplné, černé legíny, spolu s pláštěm někam pod zadek.

Nebylo mi vedro, ja myslela na to, že mi není a tak se taky stalo. Vlasy ani rysy v obličeji jsem zatím neměnila, ale když jsme šli kolem koše, významně jsem složila brýle a hup tam s nima.

Nechápavě mě sledoval. Sledoval každý můj pohyb a to i tehdy, když jsem otvírala dveře kavárny.

Vesele tam cinkaly příbory a z vonné svíčky se linula vábivá vůně jablek a skořice, asi jako ve skřítčí kuchyni. Sedli jsme si k jednomu zadnímu stolku, aby nikdo nerušil náš rozhovor...

Nikdo z nás dvou nepromluvil do chvíle, dokud jsme nedostaly naší objednávku. Klasicky- oba horkou čokoládu a puding. Já jahodový a on čokoládový.

Jen, co otravná číšnice, která jiskrným očkem pokukovala, po, jako vždy galantním Remusovi a já žárlila. Raději jsem ihned spustila.

,,Remusi," nadechnu se a on se na mě podívá přes okraj svého hrnečku, který měl přiložený k ústům.

,,Ano, Liso?" podíval se na mě. Na slovo Lisa dal velký důraz, ale já vůbec netušila proč....

,,Neříkej mi Liso! Já nejsem Lisa!" z očí mi vytekla malinká slza. Nevím, jaké tajemství bylo v této slze ukryté, ani jsem neznala své emoce. Jediné co existovalo byl strach, ale slova se ze mě sypala, jako z děravého pytle a jáq za to byla vděčná a vyděšená zároveň.

,,Proč?" nadzvyhl obočí.

,,Protože nejsem žádná Lisa Doolitlová!"

A tak jsem opět odklonila hlavu a nechala dnes již druhou slzu stéct po tváři. Řasenka se mi rozpatlala tak, že jsem vypadala jako panda, ale mně to bylo jedno.

Nedomyslela jsem to a už napřímená pomyslela na to, že okolo očí to nechci mít celý černý.

Problém byl v tom, že jsem se celou tu dobu vpíjela do Remusových očí.

,,Nymfadoro?" zašeptá tak, až to skoro není slyšet. Lapá po dechu. Já se jen usměju a nechám se přeměnit z Lisi zpět na Nymfadoru.

,,Neříkej mi Nymfadora."