(Ne)dotkni se mě ✔

26.

Udělám se mu do ruky s obrovským výkřikem jeho jména. "Ryane." Usměju se na na něj, políbím ho a vysednu z jeho klína. Kolem vany je spousta vystříkané vody. Byli jsme nějací divocí.
Přelezu si za Ryana a zezadu ho obejmu. Hladím ho po zádech, vezmu do ruky mýdlo a začnu si umývat svého báječného přítele.

Nechávám Sama ať se o mě hezky postará a mezitím se porozhlédnu po místnosti. Vlastně je to z jedné strany otevřený prostor zarostlý keři, takže by sem nemělo být vidět. Díky bohu. To by nás totiž vyvedli za pobuřování. Úsměv z tváře mi zmizí v okamžiku, kdy zahlédnu postavu, jak mizí mezi vchodovými dveřmi. Zamrkám. Možná se mi to jen zdálo. Určitě se mi to jen zdálo. Zamkli jsme.

Záda má umytá mýdlem i vodou. Lehnu si na ně a obejmu ho znovu zezadu. Stojím své ruce na jeho břiše a spokojeně se usmívám.
Náhle se ozve zaklepání na vstupní dveře. "Samí, Samí, to jsem já Rachel! Potřebuju si s tebou promluvit!" Ozve se a já strnu.

Podrážděně si odfrknu a pohladím Sama po rukou.
,, Jestli s ní nechceš mluvit, nemusíš, pošlu ji pryč." Dál ho hladím po pažích. Je na mně zavěšený jako klíště.

"Ne, ne, stejně bych s ní musel dřív nebo později mluvit a říct jí, že Eliot na nás už jen ze svrchu dohlíží." Řeknu smutně. "Budeš poblíž, že jo?" Vůbec se mi od něj nechce, ještě na malinkatou chviličku se na něj natisknu a potom začnu vylézt z vany. "Počkej Rachel, už jdu, jen se obléknu."

,, Budu čekat tady, ať máte soukromí. " Zamumlám a neochotně sleduju, jak mizí ve vedlejší místnosti. Celý se ponořím do vody a hned zase nahoru. Ne. Pořád nemám rád vodu.

Rychle se obléknu a jdu otevřít dveře. Za nimi stojí Rachel se slzami na krajíčku. "Samí! Je pravda, že Eliot je mrtvý a to kvůli tobě?" Zeptá se a mě tím úplně vyrazí dech. "Rachel, zlato, pojď dál." Řeknu taky se slzami na krajíčku.
Sedneme se na gauč uprostřed pokoje. Prosebně na mě kouká. "Prosím, řekni mi, že to není pravda." Šeptne.

Začíná mi být zima. Voda už je taky nic moc a tak vylezu. Omotám si kolem sebe ručník. Chci taky zkontrolovat Sama. Už jsou tam dost dlouho. Opatrně nakouknu do místnosti.

"Je to pravda Rachel. " vzlyknu. "Jak jsi se o tom dozvěděla?" Zeptám se roztřeseně. Vytáhne z kapsy papír. 'Eliot je mrtvý a může za to tvůj nedotýkavý kamarád.' Stojí na něm. Začnu se třást. Co? Kdo to psal? Proč to psal?
"Co se stalo Samí, co se stalo?" Pláče Rachel. "Rachel, já nechtěl, on, on mě neposlechl a šel mě zachránit. Zachránil mě, ale sám umřel, kvůli mě, nezvládl jsem mu pomoct, moc se omlouvám." Šeptnu. Je toho na mě moc. Sesunu se z pohovky na podlahu.

To, co vidím, mě donutí k okamžitému pohybu. Rozeběhnu se k Samovi a vezmu si ho do náruče. Celý se klepe a pláče. Ta divná holka na tom není jinak, jenže to co mě naprosto rozhodí je to, že se ke mně taky přitiskne a objímá mě. Mám i dojem, že si do mě utírá slzy a sopel. Bože jen to ne.

Přitisknu se na Ryana a z jeho náruče kouknu na to o tři roky mladší děvče, co mi objímá přítele. Potřebuje utěšit, obejmout, pohladit, ale já nejsem schopen jí cokoli z toho dál. Sám to potřebuju. "Rachel, neplač, já se moc omlouvám, já, mě to opravdu moc bolí i bez tvých slz." Zkusím ji utěšit aspoň slovy, i když to má spíš opačný efekt.

Jen čučím do stropu a nechávám ze sebe dělat maxi kapesník. Rukama je oba neohrabaně hladím po zádech. Nechci na ně mluvit. Nevím, jak je utišit, nevím, co jim říct, aby se uklidnili.

Užívám si Ryanovu přítomnost, uklidním se a potom s váháním a velkým sebezapřením položím Rachel ruku na rameno. "Pšt, neplač už, mohla bys ukázat ten papír, co jsi sebou přinesla našemu velkému polštáři?" Pokusím se o malý vtip.

Papír? Zbystřím a čekám, až se té holce podaří vyštrachat vzkaz. Konečně mi ho strčí do ruky a já rychle očima přeletím načmáraný vzkaz.,, Elliot je mrtvý a může za to tvůj nedotýkavý kamarád. " Vzteky papír pomačkám.
,, Kdo ti to dal?" Otočím se na ni.

"Já, já, někdo mi to strčil pod dveřmi do pokoje." šeptne Rachel. Asi se Ryana trošku bojí. Ale ne, tolik, aby se ho pustila.

Jen si povzdechnu.
,, Takhle nic nezjistíme. Ale až zjistím, kdo to napsal tak tomu parchantovi něco dost... " Zarazím se, když mě ta holka ještě víc zmáčkne. Nedělá mi to dobře, už tak je tu vydýchaný a těžký vzduch. Začnu trochu rychleji dýchat. Je to v pohodě, ale prostě najednou je tu hrozné vedro a to tu sedím jen v ručníku. Sedím tu jen v ručníku a leží tu na mě můj přítel a jeho divná kamarádka. Sam by mi samotný nevadil, jenže takhle je to hodně divný, když vezmu v potaz, že tý holce nemůže bejt ani patnáct.

Všimnu si, že se Ryanovi špatně dýchá, tak honem vyskočím a otevřu okno, aby sem mohl čerstvý vzduch. "Rachel, prosím tě, pusť Ryana." Usměju se na ni, aby si myslela, že je všechno v pořádku.

Konečně mě pustí a mně se díky chladnému vzduchu udělá lépe. Naznačím Samovi tiché děkuju.
,, Měli bychom se jít naobědvat. "

"To už je tolik? Mamka mě bude hledat!" Vykřikne Rachel a už stojí u dveří. "Samí, je mi Eliota moc líto, mějte se, zase někdy přijdu, pa." A zmizí v chodbě.
"Jsi v pořádku zlato?" Zeptám se a dojdu k němu. Položím mu ruku na čelo, v pořádku, poslechnu si jeho hrudník, taky v pořádku. Už dýchá plynule.

,, Ty se ptáš mě jestli jsem v pořádku? " Nevěřícně kroutím hlavou a přitáhnu si ho k sobě.
,, To já se mám ptát, jestli jsi v pohodě a jasně vidím, že nejsi." Zamumlám a obličej mu zabořím do hrudníku.

Přitulím se k němu. "Jen je toho na mou hlavu moc. Včera večer jsem vzpomínal na Eliota, ráno ta divná osoba, potom Dan a nakonec ten vzkaz pro Rachel." Povzdychnu si. "Co si o tom myslíš ty? Co se to děje?"

,, Já nevím. Nevím, co si mám myslet a ta noha, byla Dana? Nemohl jen blbě pohnout nohou? Vždyť jsem mu řekl, že mu rozbiju hubu. Nenávidí mě." Snažím se to trochu odlehčit, ale nejde mi to. Dělám si starosti a už si ani moc nemyslím, že ten stín, co jsem viděl, byl blud.

"Ne, proč ho bráníš? Nevěříš mi?" Vylétne mi kousavě z pusy. Sám sebe nepoznávám. Co jsem to právě řekl? Od kdy jsem takový a obzvláště na Ryana. Zakryju si pusu. "Promiň, nevím, co to do mě vjelo."

,, Ne to je dobrý si jen vystresovaný a samozřejmě ti věřím. " Políbím ho na čelo a začnu se oblékat. Zamrzelo mě, že na mě takto vyjel, ale už toho má za dnešek taky dost a já to chápu.

Je mi to líto, nechtěl jsem na něj vyjet a už vůbec ne tak hrubě. Sklopím pohled a počkám.
Chytne mě za ruku a jdeme společně do jídelny. Všichni se tak divně dívají. Divně se dívají na mě.
Na stěně před jídelnou je vysprejovaný nápis: Bloňďáček z pokoje 37 je nevděčný vrah.
37, to je číslo našeho pokoje. Bože? Co se tu děje? Na pár vteřin strnu a potom se Ryanovi vytrhnu a běžím neznámo kam. Hlavně pryč od lidí.