(Ne)dotkni se mě ✔

40.

Ahojte, další kapitola je tu 😘. Proč? Protože tento víkend budu zase mimo wifi. Takže do pátku budu zveřejňovat každý den. Doufám, že to někoho třeba potěší, uvidíme. 😉 Užijte si kapču a čauky. 😜😘❤

Bráním se, ale až křik mi řekne, kdo tu je. Ryan. Já právě vykastroval Ryana! Otevřu oči a chci si sednout, ale zatočí se mi hlava a já spadnu z postele, z postele na Ryana. "Promiň, promiň, já se tě lekl, moc se omlouvám."

,,Dobrý." Syknu bolestně a zaháním z očí slzy.
,,Nakoupil jsem hromadu jídla, takže už nebudeme o hladu a teď si půjdeme dojíst tu pizzu."
Usměju se na něj a čekám, až se zvedne.

"Kolik je hodin?" Zeptám se, jelikož oběd, ten bývá v poledne a říkal, že v jednu musíme jet. A já mám pocit, že kdybych do sebe něco nacpal, tak to rychle vyletí ven, jak jsem nervózní.

,,Půl dvanácté. Takže ve dvanáct pojedeme a musíš něco sníst. Nebo mi tam zkolabuješ." Přitáhnu si ho k sobě a políbím ho na rty.

Taky ho políbím a přitisknu se k němu. "Ryane, ale já opravdu nemám hlad. Jestli do sebe něco dostanu, tak to půjde rychle ven. Já se bojím, já tam nechci." Šeptám.

,,Nemáš se čeho bát. Už jsem řekl, že tam budu celou dobu s tebou a dobře, najíme se teda, až se vrátíme." Znovu ho políbím.
,,A teď dokončím, co jsem nestihl." Vysadím ho na postel a během okamžiku mám jeho penis v ústech.

"Jáá víím." Zasténám a zapřu se za sebou rukama. "Ryane..." vzdychám a opakuju jeho jméno stále dokola. Přidá i zoubky a začne mi masírovat varlata. Je to tak slastný pocit.

Užívám si jeho steny. Po chvíli zpomalím a čekám, až udělá, co po něm chci. Snad pochopí. Vím, je to zvrácené, ale já ten pocit, když mi to dělá, miluju.

Zpomalí a já se na něj podívám. Chce to, má to mít. Chytnu mu hlavu a začnu mu přirážet do úst a udávat si vlastní tempo. Zajíždím mu svým penisem až k mandlím.
Zanedlouho se mu udělám do pusy a on všechno spolkne, olízne si rty a potom mě obejme.

,,Moc tě miluju. " Zavrním a políbím ho. Zadívám se na hodinky.
,,Už budeme muset vyrazit, zlato."

Silně se k němu přitisknu. "Taky tě moc miluju." "Milujeme." Dodá Samík. "Ale, co, co, když si mě tam budou chtít náhodou nechat?" Zeptám se ho na otázku, která mě snad nejvíce trápí.

,,To se nestane a i kdyby, tak tam s tebou zůstanu." Usměju se, společně se Samem se nachystáme a vyrazíme k autu. Během chvíle už jsme na cestě. Dveře jsou na zámek. Nehodlám riskovat, že mi vyskočí z auta na silnici a přejede ho auto.

Čím blíž jsme, tím jsem nervóznější. Dívám se z okna a začínám se třást. Bojím se, že to bude jak tam, ale Ryan říkal, že tu sám byl a nic se mu nestalo, nic mu neudělali.
Zastavíme na parkovišti u rozsáhlého komplexu budov. Když Ryan vystoupí z auta, já zůstanu nehybně sedět. Třeba, když se nebudu hýbat, tak si mě nevšimne a zapomene mě tady.

S povzdechem otevřu dveře auta a chci Sama vzít do náruče, jenže on se chytí sedačky auta a za nic se nechce pustit.
,,No ták, Samí." Zoufale se ho opět snažím vytáhnout z auta. Musíme vypadat komicky. Sam je jako kočka, která se nechce jít vykoupat.
,,Když se teď pustíš a slíbíš, že neutečeš, tak celý večer budeme dělat úplně všechno, co budeš chtít a já tě na slovo poslechnu. " Rukou mu přejedu po boku a zadívám se mu do očí.

"Je ti jasné, že tě beru za slovo?" Snažím se vtipkovat a roztřeseně se nechám vytáhnout. Pevně se ho držím, po celou dobu se ho nehodlám pustit. Nikdo mě od něj nedostane.
Snažím se jít, ale jde to velmi pomalu. Nohy mě neposlouchají, nejraději bych utekl. Ryan mě někam vede a po cestě se na mě vrhne nějaký kluk asi stejně starý jako já a začne mě objímat. Vyděšeně se ještě víc nalepím na Ryana. Nádech, výdech, nádech, výdech. Celý se klepu. Proč se mě ten kluk nechce pustit?
"Zene! Zene!" Běží k nám nějaký chlap v bílém plášti. Začnu panikařit, já chci pryč, bože, prosím, JÁ CHCI PRYČ!

,,Samí klid, klid." Obejmu ho a držím ho dál od toho kluka. Když sem doběhne doktor, ten kluk se vrhne na něj a nehodlá se ho pustit. Zadívám se na toho doktora, neznám ho. Je hodně mladý.
,,Moc se za Zena omlouvám. Moc rád objímá kolemjdoucí." Zen se jen zachichotá a stále se doktora nepouští. Cítím, jak se Sam celý klepe a tak si ho k sobě ještě víc přitáhnu. Zaryje mi nehty do kůže. Zabolí to.
,,To je v pořádku, nevíte prosím, kde bych našel doktorku Martinsnovou? "
,,Oh jistě. Momentálně by měla být ve své pracovně."
,,Děkuji." Vděčně se usměju a zamířím s třesoucím se Samem ke kanceláři doktorky.

Vzdalujeme se od toho doktora a objímače, ale já se za nimi stále nedůvěřivě otáčím. Ryan mě někam nekompromisně táhne, i když mu mé tělo dává jasně najevo, že já nikam nechci. Ještě od objímačova útoku jsem celý vyklepaný a ten doktor v tom plášti mi tolik připomínal ty plášťované vědce z mého minulého blázince.
Náhle stojíme před nějakými dveřmi. Ryan zaklepe. Tak moc bych se chtěl vytrhnout a utéct, ale nejde to, tak se aspoň křečovitě držím Ryana.

Myslím, že mi odpadne ruka. Určitě mi přerušil přívod krve do ruky, ale co bych pro něj nevydržel. Dveře se s třeskotem rozrazí a na prahu stojí má padesátiletá doktorka. Vlasy má jako vždy v neupraveném drdolu, na nose křivě posazené brýle a trošku zmatený úsměv také nechybí.
,,Ryane!" Vypískne a začne kolem mě chodit a prohlížet si mě.
,,Tys ale vyrostl. " Zasměje se a konečně si všimne stvoření, které mi drtí ruku.
,,A kdopak je tohle?" Přátelsky se usměje a se zájmem si začne Sama prohlížet. Ten sebou jen vyděšeně cukne.
,,Ach ták." Ušklíbne se.
,,Pojďte dál." Následuji ji dovnitř, Sam jde hned za mnou. Je pořád stejně šílená jako kdysi.

Snažím se dýchat a stále se držím u Ryana. Ta doktorka si mě s podivným pohledem prohlíží, je mi nepříjemně. Ryan si sedne na pohovku a já jsem ihned natisklí vedle něj. "Tak co tě přivádí Ryane? A proč pak je tu s tebou tenhle maličký? Copak se mu stalo, vypadá jako zraněné vystrašené mláďátko tisknoucí se ke své matce."

,,Tohle je Sam. Je to můj přítel a... " Nedořeknu a ona mi okamžitě skočí do řeči.
,,No jistěže. Vidíš, měla jsem pravdu v tom, že z tebe bude gay. Hlavně je to nejspíš díky té záležitostí s Nonou, to mě přivádí k otázce, už sis konečně přiznal, že..."
,,A jsem tu kvůli němu!" Skočím jí do řeči. O tomhle se bavit nechci.
,, Potřebujeme, aby zde byl zaregistrován jako pacient a jestli byste se o něj postarala." Zase usměje a začne přikyvovat.
,,Jistě, jistě. To nebude problém, ale budu potřebovat většinu věcí vědět. Jak vidím máš problémy s cizím kontaktem a také nedůvěru v okolí. Nejspíš velmi špatné vzpomínky."

Snažím se restartovat systém stálého úsměvu, ale nejde to. 'Od té doby co jsme potkali Ryana, tak to nejde.' Poradí mi Samík. Má pravdu, už tenkrát na chodbě mi to skoro přestalo fungovat.
"Nechci o sobě mluvit s cizím člověkem." Kňuknu. "Asi jsi nepřinesl s sebou ty spisy od té minulé doktorky, co?" Smutně si odfrknu. "Nedotýkejte se mě a buďte dostatečně daleko a můžeme zkusit být 'kamarádi'." Pokud se mě dotkne, tak za sebe neručím. Ještě ten bílý plášť, úplně mi nahání husí kůží.

,,Same." Zamumlám zoufale.
,,Prosím spolupracuj." Pohladím ho po paži a zadívám se na doktorku.
,,Nebudu se tě nijak dotýkat, jen potřebuji znát detaily. Chci ti pomoct Same. Tu složku mi Ryan poslal předem." Sam zalapá po dechu a vyčítavě se na mě zadívá. Provinile sklopím pohled.
,,Upřímně ničemu, co tam je napsané nevěřím. Ráda bych tedy slyšela, co se stalo ve skutečnosti." Odmlčí se a zadívá se na Sama.

"Vždyť spolupracuju, řekl jsem jí, co si myslím, to je taky důležité, ne?" Snažím se vyvléct z vyprávění o svém životě. Ryan se na mě přísně podívá, tak sklopím hlavu, aby nebyly vidět slzy. "A nemohla by jste se ptát?" Zeptám se já zoufale.