(Ne)dotkni se mě ✔

48.

,,Co tu chceš! Odstěhoval ses!" Dovnitř vpadne můj mladší bratr. Vypadá jako já, jen v mladší verzi a taky je trošku menší.
,,Co je ti po tom," zavrčím a urovnám peřinu. Sam se ke mně vyděšeně natiskne.
,,Kdo to je?" Zarazí se a začne Sama zkoumat a nakonec se usměje a opře se o rám dveří.
,,Můj přítel, " syknu. Nelíbí se mi jak se na Sama dívá.

"Mladší Ryan." Vypískne překvapeně Samík a já si zakryju pusu a snažím se schovat za Ryana. Malinko se klepu, nevím proč, ale přijde mi děsivý.
"Ale, ale, že by se koťátko bálo?" Pronese posměšně. Ale to už kontrolu přebere Samík. Vezme do ruky polštář a hodí ho po tom klukovi, ten to nečekal a dostal do hlavy. "Já ne koťátko, já Samík!" Zavrčí a přitulí se k Ryanovi.

Obejmu ho a políbím Sama do vlasů.
,,Vypadni z mého pokoje, Tylere." Stále k sobě tisknu Sama a svého milovaného bratříčka probodávám nenávistným pohledem. Nenávidíme se. On byl vždy mazánek a rodiče ho milovali a já byl vždy ten špatný. Jen si posměšně odfrkl.
,,No jistě. Dva cvoci v domě. To mi tak ještě chybělo." Mám takovou chuť dát mu pěstí, ale už je pryč.

"Kdo to byl?" Špitnu potichu. Ryan se zvedne a sebe i mě zabalí do deky. Jde někam, tak ho následuju. Koupelna. Vlezeme tam a Ryan za námi zamkne.

,,To byl můj bratr." Řeknu neochotně a společně zalezeme do sprchy. Teplá voda je hrozně příjemná. Obejmu Sama zezadu a opřu si hlavu o jeho rameno.

"Aha a proč se nemáte rádi? Není hezké, že se nemáte rádi a že nejste kamarádi." Pronese moudře Samík. Bože, ne, zase jsem zapomněl na ty ruce. Honem vyletím ze sprchy, div se neskácím k zemi a rychle začnu sundávat promočené obvazy.

,,Je to složité, prostě se od něj drž dál." Vylezu za ním a pomůžu mu sundat obvazy a zase pak zalezeme do sprchy. Ty rány už vypadají celkem zahojeně.

"Tak dobře." Řeknu. A zase se ozve dupot po schodech, ale tentokrát jemnější, ta osoba vezma za kliku a začne s lomcovat, jelikož nás napadlo zamknout. "Klucí, kluci, musíme jet, přijedeme pozdě!" Ozve se Monicin křik.

,,A kam jedeme?" Zeptám se naprosto zmateně. To sezení je přece až zítra. Nikam nejedu.

"Ryane, to sezení, dnes má být to sezení!" Začnu šílet, obtočím si ručník kolem pasu.

,,To je blbost." Zamručím a odemknu dveře.
,,Vždyť to sezení je až zítra." Vyjeknu na Monicu.

"Ne, ne, říkala ob den a byli jsme tam jeden ten, další den jsi byl ve škole a potom jsme ho strávili oba v nemocnici a dnes je den D!" Bože, jak jsem na to mohl zapomenout? Určitě, když se tam neukážu, tak mě pošle zpátky a já tam nechci!

,,Klid, Samí." Snažím se ho uklidnit.
,,Pojedu s tebou a počkám v čekárně. Bude to v pohodě." Náhle si Monica odkašle a významně se na mě zadívá. ¨
,,Co je? "vyjeknu.

"Půjdeš se mnou, slíbil jsi mi to." Zakňučí a snažím se Monicu ignorovat.
"Oba máte sezení, je na vás, jestli společné nebo oddělené." Pronese chladně Monica rozejde se ze schodů. "Čekáme na vás v autě." Řekne ještě přes rameno a zmizí.

Vztekle kopnu do židle. Nepotřebuju žádné blbé sezení. Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. Pomůže mi až Sam, který mě obejme.
,,Budeme mít to sezení spolu?" Zamumlám.

Vděčně se usměju a kývnu. Přitáhnu si ho do polibku a za námi se ozve: "No, fuj!" Stojí tam ten jeho bratr. Naštěstí dost daleko na to, abych se nezačal klepat.
Vezmu Ryana za ruku a odtáhnu ho do pokoje, kde se oba oblekneme.