(Ne)dotkni se mě ✔

37.

"Ne, ne, ne, to si nemyslíme, nebojíme se tebe. Sam si myslí, že jsi na něj naštvaný, že tě zklamal. On je moc smutný, protože ty nemůžeš za to, že něco takového dělat v autě...připomnělo nám to něco moc moc zlého, ty za to nemůžeš. Ani jeden za to nemůže." Snažím se vysvětlit a být ten chytrý.

,,Řekni Samovi, že je všechno v pořádku." Pohladím ho po tváři a po malém zaváhání se přisaju na jeho rty.

"Neboj, on tě slyší i vidí, jen teď tělo ovládám já." Usměju se a nechám se oslintávat a obejmu ho. "Víš, Sam se moc těšil, moc moc to chtěl, ale v autě už nám to jednou dělali a strašně to bolelo. Drželi nás. Jeden chlap nám strkal svého ptáčka do pusy a další dva naráz do zadečku a potom se k nim přidal ještě ten třetí. Ale my měli jen malý zadeček, v sedmi rocích hodně malinký a oni... moc moc to bolelo, víš."

,,To jsem netušil, Sami." Zamumlám a zas si ho k sobě přitáhnu. Proč je všechno tak moc nefér.

'Samíku, co jsem ti říkal o mluvení o minulosti?' Zeptá se mě smutně Sam. "Sam je ale teď smutný." Šeptnu Ryanovi, aby to věděl, doufám, že Samovi domluví, že všechno bude v pořádku a my si už konečně půjdeme hrát s hračkami, jak slíbil.

,,Nebuď prosím smutný a nebuď prosím smutný kvůli mně." Vezmu si ho do náruče a odnesu do ložnice. Když vejdeme, tak teprve tehdy si uvědomím, že všude na zemi jsou roztrhané kousky fotografie .

"Ne, ne, ne, Sam je smutný kvůli mě, protože jsem ti to řekl. Říkal, že ti už nic z minulosti nemám říkat, ale já ho neposlechl." Vysvětlím po cestě do ložnice.
Je tam strašně moc útržků obrázků. "Jé, co to jé?" Vyskočím od něj a začnu běhat sem a tam a prohlížet kousky obrázku. "Ty jsi mi udělal puzzle!" Vykřiknu radostně.

"Ne, Samíku, to nic není." Snažím se ho chytit, ale on je moc rychlý. Nakonec si sednu na postel. Stejně to nemůže složit.
,,Nechci, aby se Sam bál mi cokoli říct, Samíku."

Skládám si kousíčky do hromady. "Já, já si nemyslím, že se bojí, spíš se stydí. Ptal jsem se ho, proč ti nic nemám říkat a on řekl, že protože ty miluješ nás a my milujeme tebe." Povídám, nedívám se na něj, dívám se na tu skládačku. Myslím si, teda vypadá to tak, že je tam mladší Ryan a nějaká starší slečna.

,,Ale když se milujeme měli bychom si říkat všechno." Řeknu a přitáhnu si ho k sobě na klín. Začne mávat ručičkama a snaží se dostat k té fotce. Ten ňouma to fakt zvládl celkem poskládat. Otočím si ho čelem k sobě a odhrnu mu vlasy z čela. Letmo ho políbím na nos.
,,Same, prosím mluv se mnou."

Samík se vrátí a naše tělo je na chvilku jakoby bez života. 'No, tak, běž za ním, a zeptej se na ty puzzle, jestli nemá ještě nějaké další.' Začne mě Samík tlačit, abych převzal kontrolu.
Otevřu oči. Ryan se na mě ustaraně dívá. "Ahoj..." šeptnu. Obejme mě a setře mi slzy, ani nevím, kdy mi začaly téct. "Já se jen za svůj život stydím, má minulost mi přijde jako jedno velké klišé a s každou další situací, kterou ti řeknu, se cítím uboze."

,,Nemáš proč se cítit uboze, Sami. Já... nechci po tobě, aby si mi řekl naprosto vše. Jen. Jen alespoň nějaký signál, že teď ne. Že ti to vrací nepěkné vzpomínky. Nechci ti ubližovat. " Snažím se usmát, ale nejde to. Klišé? Kéž by. Tohle je odporná skutečnost.

"Já, já, to se nedá ovládat, v tu chvíli, kdy jsem si náhle z čista jasna vzpomněl, ochromilo mě to. Promiň. Ty mi neubližuješ, to já tobě. Jo a mám se zeptat, jestli tu máš ještě nějaké další zajímavé puzzle."

,,Ne, to ani nebyly puzzle. Jen roztrhaný papír." Zamumlám a natisknu ho víc na sebe.
,,Cítím se strašně, Same. Choval jsem se jako ti, co ti ubližovali."

"Ne, Ryane, já, já se hold málo bránil, jen jsem jednou dvakrát šeptl a pak ti vrazil facku. To já jsem ten, kdo za to může." Vzdychnu si a obejmu ho kolem krku. "Proč jsi roztrhal tu fotku? Byla na ní s tebou Nona, že? Nadešel čas nebo ještě nejsi připraven?" Šeptnu mu do ucha a silně se k němu natisknu. Nechci, už se nechci bavit o sobě.

,,Jo byla na ni. Já." Stejně se o tom dozví, ne? Jednou tak i tak.
,,Nona byla moje chůva, ale byla pro mě jako máma. Jen. Měla jisté psychické problémy a nestálou povahu. Brala prášky, ale ty jí akorát škodili. Všichni tvrdili, že byla blázen. Nebyla. Ona mě milovala. A jednou. Jednou. Nepohodli jsme se. A další den se zabila. Podřezala se. A nebýt těch prášků nestalo by se to. Nebýt mě. Nestalo by se to." Vzlyknu a křečovitě zavřu oči.
,,Já ji zabil. Zabila se kvůli mně."

"Oh, Ryane..." obejmu ho ještě pevněji. "Ne, ne, ne, ty jsi ji nezabil, ona si to vybrala sama." Podívám se směrem k oknu. "Víš, co se říká o lidech, kteří se řežou?" Zeptám a on na to jen uslzeně zakroutí hlavou. Setřu mu slzy a podívám se mu do očí. "Jedna starší psycholožka z toho blázince mi jedinou řekla, že lidé, kteří mají poznamenána zápěstí, že to jsou andělé. Jen se narodili ve špatném světě. Jsou pro náš svět až moc dobří a křehcí. Cítí bolest kolem a jsou z toho smutní. Chtějí zpátky domů, na nebesa. A podle všeho se to Noně povedlo. Nesmíš pro ni smutnit, to by nechtěla. Teď je doma, šťastná a odtamtud tě hlídá a kontroluje. Jako anděl strážný." Jo, mohla by to být pravda. Věřím tomu, ale bohužel se to nevztahuje na Eliota.

Vzlyknu.
,,To je pěkné, Same. To je. Hrozně pěkné, ale ona. Ona. " Začne se mi zvedat žaludek. Nechtěla mi ublížit, ale ublížila a neunesla to. Všichni tvrdí, že by mě zabila, ale tak to není. Jen. Nevnímala. To, co mi udělalo ty věci nebyla Nona. Nemohla. Jsem úplně mimo. Když tam přišla s tím nožem. Ne, nemysli na to. Nemysli na to. Nemysli na to.

"Klid Ryane, klid. Nemusíš už nic říkat, nemusíš, v pořádku, uklidni se. Jsem tu s tebou." Utěšuju ho. Vždyť on se teď třepe jako já, když se mě chce někdo kromě něj dotknout. Konkrétně Morgan. Hladím ho po zádech, po rukou, tváři... Chci, chci, aby byl v pořádku.

Škubnu sebou. A zase začnu vnímat.
,,Miluju tě, Same." Přitáhnu si ho prudce do polibku. Vášnivě ho líbám. Oba dva si potřebujeme vyprázdnit hlavu.

"Taky tě miluju Ryane." Zašeptám během chvilky, kdy jsme donuceni se od sebe odtáhnout, abychom se mohli nadechnout. Sám od sebe se mu přisaju na krk, kde mu udělám znaménko lásky.

Hladím ho po těle. Chci ho a zároveň se bojím, že on nebude chtít. Nechci ho do ničeho nutit.

Vidím v jeho očích nejistotu a starost. Proto, proto mu nechci už nic říkat. Bude se na mě dívat jinak, nebude se mě samou opatrností chtít dotknout.
Zvednu se a propletu s ním prsty. Jemně ho táhnu do kuchyně, kde si vylezu na stůl, sednu si na něj a vyzývavě se na Ryana podívám.