(Ne)dotkni se mě ✔

46.

"Takže tam dneska nepůjdeme?" Zeptám se s nadějí v očích, ale on zavrtí hlavou.

,,Ty tam rozhodně půjdeš. Čekají tě tam, teda. Myslím. Asi o tom rozhodne Monica."

"Ne, ne, ne, já tam nechci sám, slíbil jsi, že nebudu tam sám." Jo, ale já jsem taky slíbil, že už se nepořežu a udělal jsem to. Smutně se sesunu tak, abych měl hlavu na jeho klíně. Jsem strašný přítel. Místo toho, aby jsem mu šel pomoct, našel ho, tak jsem zbaběle utekl a ještě porušil slib.

,,Půjdu tam s tebou, ale stejně budu muset počkat v čekárně." Náhle se rozletí dveře a dovnitř vejde Monica.
,,Balíme! Oba dva. Jedeme domů." No bezva.

"Ne, ne, ne, to nechci, já tam s ní nechci být sám." Ryan tam se mnou nemůže být, ale Zen jo?
"Dobrý den?" Jsem zmatený, co se děje? Kam jdeme? Neříkal, že nás pustí, až zítra a co vzít? Nic tu nemám, jen Ryana.

Jen se hloupě zasměje.
,,Stěhujete se k nám, budeme se o vás hezky starat, než se oba nezmátoříte, tak šup, šup. Jdeme!" Sam mě zatahá za ruku. Nechci jít. Nechci se vrátit do toho domu. Nakonec se ale zvednu a následuji je ze dveří.

"Starat? O mě?" Vyjeknu překvapeně a Ryana se držím jako klíště. Jdeme nemocnicí a za mnou se ozývá šepot: "to je ten kluk, co skočil z okna...prý se podřezal a pak utek doktorům...je to blázen...vylezl na strom a bombardoval doktory šiškami a říkal, že je nindža..."

Přitáhnu si Sama k sobě a vrhám pěkně hnusné pohledy na ty debilní lidi. Když už sedíme v autě, Sam na mě nechápavě zírá.
,,No, nindžo, na tohle se budeš muset zeptat Samíka." Rozesměju se.

"Zlobíš se?" Šeptnu. Musel jsem ho strašně ztrapnit.
Jedeme kamsi pryč. Tisknu se k Ryanovi, protože je tu celou dobu zlověstné ticho.

,,Proč bych se měl zlobit, hlupáčku?" Nechápu, ale tváří se hrozně smutně. Přitáhnu si ho do polibku.

"Protože jsem tě ztrapnil, když jsem utekl skokem z okna, křičel, že jsem nindža a pak vylezl na strom a na všechny házel šišky a ty jsi mě musel jít sundat." Odmlčím se. "A taky jsem se pořezal..." zamumlám a skloním hlavu. Pokračuju, jako by mě nepolíbil. Chci to vyřešit.

,,Neztrapnil jsi mě Sami. Je mi naprosto jedno, co si o mně myslí ostatní, důležitý jsi pro mě ty." Znovu se ho pokusím políbit.

"Vážně?" Zeptám se pro jistotu. Ten dodatek asi neslyšel. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Přidám se do polibku a tisknu se k němu, protože auto zastaví před obrovským domem, co domem, vilou, hradem, zámkem!

Neochotně vystoupím.
,,Budete spát v jednom pokoji?" Jen kývnu. Vezmu Sama za ruku a vydám se s ním do svého pokoje. Nenávidím to tu.

Držím se Ryana a nic neříkám. Mračí se a vypadá naštvaně. Proč? Provedl jsem něco? Určitě se mračí kvůli mě. Měl jsem se ovládnout a udržet se. Teď mě ta ruka pekelně bolí, ale proti neslábnoucímu třasu nic nezmůže.

,,Tak tohle je, tedy byl můj pokoj. Udělej si pohodlí." Vejdeme do prostorné místnosti, které vévodí obrovské okno. Nic se tu nezměnilo. Sam se okamžitě rozvalí na posteli a zkousne si ret. Tváří se zamyšleně. Posadím se na kraj postele a pohled mi padne na plakát, né zrovna slušný plakát. Okamžitě zrudnu a dojdu ho sundat. Byl jsem v pubertě.

Na zdi visí plakát nějaké sestřičky s velkým výstřihem s vystrčeným zadkem. Je na čtyřech a kdybych nebyl na kluky, tak bych řekl, že je asi hodně sexy.
Ryan ho rychle strhne a roztrhá, jakoby nic. "To jsi tam mohl nechat, nevadilo mi to." Ušklíbnu se. Nechci myslet. "Přijde ti ta holka na tom obrázku sexy?" Zeptám se s rudými tvářemi.