Já nebo biatlon?

První setkání

,,Ahoj, jmenuju se Johannes Thingnes Bø a rád bych vás všechny přivítal na této oslavě při příležitosti zahájení nové biatlonové sezóny!" Začal zvesela mluvit Johannes k publiku. Dívala jsem se na něj jako na svatý obrázek. Má tak krásné vlasy a ten jeho úsměv!

Popravdě, Johannes se mi líbí už dlouho. Ale ještě nikdy jsem se s ním neodvážila promluvit. Vždy, když se na něj podívám, zrudnu jako rak.

Už neslyším, co Johannes dál říká, ale srdce mi napovídá, že to bude určitě něco hezkého.

Vedle mě stojí Verča Zvařičová a divně se na mě dívá. ,,Proč na něj tak zíráš!?" Řekne mi najednou.

,,Já.....Ehmm, to je jedno." Verča mě okamžitě vytáhne ze sálu. ,,Tak co s ním máš?" Vyhrkne na mě najednou.

,,Jen, on je tak sladký, když se usmívá..." Nechci aby Verča věděla, že jsem do Johannese blázen, ale srdce mluví za mě.

,,Gábi!! Vzpamatuj se! Co tě to najednou popadlo?" Začne na mě křičet Verča.

,,To není najednou, líbí se mi už rok!" Snažím se bránit.

,,Tak si s ním promluv ježiši maria!! Vždyť to není tak těžký!"

,,Ale Verčo, já nemám slov když ho vidím. Srdce se mi rozbuší a já nejsem schopna ho ani pozdravit!"

Verča se na mě podívá ironickým pohledem. Ona je totiž úplný opak mě. Dokáže s každým prohodit miliardu vět bez jediného zakoktání a tak se spřátelí s několika lidmi. Já se stydím...Bojím se, že řeknu něco špatného, nebo že se zesměšním. Co když řeknu něco, po čem se na mě už ani nepodívá?

Když se dostanu ze svých myšlenek, vidím Verču jak mi mává před očima.

,,Prober se! Kde to jsme, v pravěku? Normálně za ním jdi a řekni: Ahoj, já jsem Gabča. Je to tak jednoduchý!"

Než se stihnu rozmyslet, jak a co teda udělám, Verča mě už táhne za ruku zpátky do sálu. Proplítáme se mezi všemi lidmi. V pozadí hraje má oblíbená písnička. Johannes už mezitím sestoupil z pódia a baví se se svými kamarády.

Verča ho zbystří a už se řítí i se mnou za ním.

,,Počkej! Vždyť je teď uprostřed hovoru! To tam nemůžeme jen tak vtrhnout!"

Ale Verča jakoby mě neslyšela. Vzápětí už stojím před Johannesem a můj obličej se barví zase do té červené barvy.

Johannes očividně neví, proč jsem se před ním tak najednou objevila a tak začne konverzaci.

,,Eeee....Ahoj."

Aaaa moje srdce už zase silně buší. Ten jeho norský přízvuk mě přímo oslnil a stojím před ním a jen se usmívám.

Verča stojící opodál se do toho okamžitě vloží.

,,Ahoj, já jsem Verča a tohle je Gabča. Jsme z České republiky."

Já se pořád jen usmívám.

,,Jooo Gabča! Tebe znám! Ty jsi vyhrála Velký křišťálový globus! Promiň, že jsem tě nepoznal, je tady docela tma."

,,Jsi tak krásný..." Řeknu. Johannes se na mě podívá nechápavým pohledem. V tu chvíli bych se nejradši propadla do země.

,,Gabča chtěla říct, že to je v pohodě." Zachrání situaci Verča.

,,Chceš si jít zatančit?" Zeptá se mě najednou Johannes.

Já jen přikývnu.

Chytně mě za ruku a odvede mě doprostřed pódia.

Hraje písnička Perfect a já jsem jako v sedmém nebi.

Jeho ruce jsou tak hebké. Má příjemný stisk a krásně se na mě usmívá.

Chvíli se vlníme do rytmu té krásné písničky, když v tu ránu mi romantickou chvilku někdo zkazí.

Nebo spíš něco.

Najednou se písnička vypne a začne nová. Ale ta už není pomalá. Je to písnička Despacito.

Tuhle písničku ze srdce nesnáším, ale když vidím jak si jí Johannes začne pobrukovat a začne tancovat do jejího rytmu, nezbývá mi nic jiného, než se taky pokusit o tanec.

Za chvíli se k nám připojí také Verča a Johannesovi kamarádi a také jeho bratr Tarjei.

Kluci spolu tuto písničku začnou nahlas zpívat a Verča se ke mně nakloní.

,,Tak co? Užila sis to?"

,,Ale joo." Odvětila jsem. ,,Proč ta písnička musela tak brzo skončit?"

Verča mě hned uklidnila. ,,Neboj, ještě toho s ním hodně zažiješ.

Jen jsem se tak pousmála.

Do našeho rozhovoru se náhle vložil Tarjei. ,, No holky, žádný štěbetání a rozbalte to!"

Tarjei udělal otočku a chytnul Verču za ruce. Začal s ní tančit po celém sále a dělali různé piruety a další taneční kreace.

Já se jim jen smála.

Najednou mě kdosi chytí za ruce. Byl to Johannes.

,,Rozbalíme to s nima?" Zeptá se mě.

,,Tak jo." Odpovím.

V tu ránu už svištíme po parketu jako Tarjei a Verča. Smějeme se a nahlas zpíváme: ,,De-spa-cito!"

Když písnička utichne, udýchaní si sedneme k nejbližšímu stolu. Číšník nám donese sklenice vody a všichni se pořádně napijeme.

Do konce akce si už jen povídáme a dozvídáme se o sobě mnoho zajímavých věcí.

Na konci se rozloučíme a Johannes na mě mrkne.

,,Tak ten po tobě jede!" Pošeptá mi Verča.

,,Ale prosímtě nepřeháněj. Vždyť na mě jen kamarádsky mrknul, to se přeci dělá..." Hned se jí to snažím vyvrátit.

,,Viděla jsem ten pohled, kterým se na tebe díval. Tohle nebyl jen kamarádský pohled. V tom bude něco víc." Obracela to zase Verča.

,,Myslíš?"

Tak ráda bych jí věřila, ale pochybuju, že by o mě měl takový kluk zájem.

Pak už jen z tichosti odcházíme na pokoj.

Jsme totiž v norském Oslu a zítra začíná první závod Světového poháru v této sezóně.

Všichni biatlonisté bydlí ve stejném hotelu. Je tu totiž spoustu pokojů. Já jsem na pokoji jen s Verčou.

Už se jen vysprchujeme a poté si lehneme do postele. Tam si chvíli povídáme, ale pak Verča usne.

Ať se snažím sebevíc, nemůžu usnout. Pořád myslím na Johannese.

Co si o mně asi tak myslí? Doufám, že jsem ho nějak neodradila. Myslí na mě taky? Třeba jo. Ale co si to namlouvám. Takový hezký kluk, ten si určitě pomýšlí na mnohem hezčí holky, než jsem já. Vždyť je jich tu spoustu. Například Doro nebo Kaisa.
Ty jsou mnohem hezčí než já. Ale když on je tak roztomilý! Jak se usmívá, nebo jak mluví s tím krásným norským přízvukem. Dokáže si ze sebe udělat srandu a je strašně milý a hodný.

Na něj holka jako já přece nemůže mít. Ach jo...

Doufám, že se vám příběh líbí, co nejdřív se pokusím přidat další část. Za každou zpětnou vazbu budu ráda. Tak se mějte!❤