Já nebo biatlon?

Je už všechno v pohodě?

Po tom, co jsme se všichni totálně zřídili na naší oslavující party, jsme odešli do svých pokojů.

No odešli, spíš jsme se odkulhali takovou tou opileckou chůzí, znáte to. A jestli ne, tak to jednou stopro poznáte.

Já jsem na tom byla ještě celkem dobře, tak si ten večer docela pamatuju, ale to se nedá říct o ostatních.

Když jsem dopomohla Evče do postele a sama si lehla, pořád jsem na chodbě slyšela hlasitý řev svých kolegů.
______________________________________

Ráno mě probudila palčivá bolest hlavy. Evča na tom byla tak podobně, a tak jsme obě jen zasýpaly a pořád ležely v posteli.

Asi za čtvrt hodiny k nám vtrhl čilý Ondra Moravec.

Vůbec na něm nebyly známky toho, že včera požil alkohol. Tohle třeba nikdy nepochopím.

,,Tak co kočandy, vstávat!" Řekl zvesela.

,,Musíš tak řvát?" Vydala ze sebe Evča zacpávajícíc si uši.

Ondra se zasmál a než odešel tak nám řekl, že se máme stavit za trenéry, že nám dají nějaké prášky.

Viděla jsem na Evče, že asi bude lepší, když nám pro ty zázračné pilule dojdu já, tak jsem se zvedla a lehce motavou chůzí jsem došla do pokoje našich trenérů.

,,Naše Gabča! Jakpak se máme?" Zeptal se mě.

Zvedla jsem na něj obočí. To jako nevidí?

,,Neciv tak na mě! Dám ti prášky a dneska jedeš štafetu!" Se smíchem se začal hrabat v tašce.

Znova jsem zvedla obočí.

,,Žádný výmluvy! Pojedeš odpoledne smíšené dvojce s Ondrou, protože vy dva jste na tom z týmu nejlíp. A dej prášky i Evče!" Pokračoval podávajíc mi prášky.

,,Jo jasný, pohoda." Řekla jsem ironicky.

Po příchodu do našeho pokoje jsem spatřila Evču, která pořád ležela v posteli.

,,Evi, vem si prášky, bude ti líp!" Řekla jsem povzbudivě, když jsem jí je podávala.

Vydala ze sebe něco jako: ,,Hmm."

Zarazila jsem jí, když si jich do ruky nasypala asi pět. ,,Hele já vím, že ti je blbě, ale jeden stačí."

Sama jsem si svůj spolkla a na chvilku jsem si zdřímla, aby se mi udělalo líp.

Vzbudila jsem se kolem deváté.

Prášky zabraly, a tak jsem radostně vstala a šla si dát něco k snědku, protože jsem měla šílený hlad.

Evču jsem nechala spát.

,,Koukám vyspaná do růžova! Snad sis včera užila!" Pověděl mi Johy v objetí, když jsem si nabírala müsli.

Otočila jsem se na něj a dala jsem mu pusu.

Držíc se za ruce jsme došli k norskemu stolu.

,,Rád tě vidím zase mezi námi Gábi!" Prohlásil radostně Tarjei, jakmile jsem usedla.

Usmála jsem se a pustila se do snídaně.

Rvala jsem jídlo do sebe jako pominutá a neohlížela se okolo. Prostě jsem měla hlad.

,,Nehltej tak prosimtě!" Řekl rozesmátý Johannes a všichni okolo mě pozorovali.

Usmála jsem se s plnou pusou a dál požívala svou misku plnou, nebo teď už spíš z poloviny plnou, jídla.

Pak jsem si snědla jablko a po rozloučení s Johannesem jsem se vydala do pokoje.

Na chodbě jsem se minula s Evčou, která taky vypadala hladová.

V pokoji jsem se zavřela do koupelny.

Namalovala jsem se a když jsem vyšla z koupelny, Evča už byla zpátky.
______________________________________

Po obědě jsem se oblékla a vyrazili jsme na závodiště.

Nástřel probíhal celkem v klidu, ale já jsem vůbec nevnímala.

Nebylo mi pořád úplně dobře.

A tak ani nebylo divu, že jsem závod totálně pokazila.

Střílela jsem za 2 a běžela jsem jak slimák.

Ondrovi se to taky moc nepodařilo.

Nakonec jsme byli 16., takže žádná sláva.

Rozhodla jsem se, že tuhle povídku ukončím, alespoň prozatím. Nemám čas na psaní a hlavně už se nedokážu tak vcítit do Gabči. Třeba se někdy rozhodnu a budu psát dál, a nebo vymyslím další povídku. Nápady by byly.😊
Tak ahoj a ještě jednou se omlouvám.💓