Já nebo biatlon?

První závod sezóny

Když jsme vtrhly do pokoje, kde bydlel šéftrenér, všichni se na nás otočili. Byli tam všichni. Ondřej Rybář, trenér Zdeněk Vítek, Verča Vítková, Eva Puskarčíková, Jess Jislová i Markéta Davidová. Ti všichni se na nás teď upřeně dívali.

,,Máte zpoždění holky, zase. Ale to je vlastně u vás normální, nemám pravdu?'' Začal Ondra.

,,Omlouváme se, zdržely jsme se u snídaně." Snažila se Verča.

,,No tak hlavně, že už jste tady holky." Řekla Verča s úsměvem.

Všichni jsme si sedly na postel a čekaly jsme, co nám budou trenéři povídat.

,,Takže holky, dnes jedete sprint 7,5 km. V tomhle závodě bude hodně důležitá střelba. I jedna minela vás může připravit o dobré umístění. Hlídejte si rány a na trati musíte zabrat. Je to sprint, takže budou v cíli malé rozestupy. Sraz bude v 9 hodin před hotelem. Startovní listina bude na staďáku. A kdo má nějaký problém se zbraní, tak ať přijde. Dejte do závodu všechno!" Informoval nás Zdenda.

,,Nějaké dotazy?" Zeptal se Ondra. Nikdo se nepřihlásil a tak nás trenéři pustili.

Měly jsme čtvrt hoďky na připravení. Oblékla jsem si kombinézu, přes ní převlíkáče a péřovku. Verča byla oblečená stejně. Ještě jsme si zkontrolovaly flinty, ale žádnou závadu jsme na nich nenašly. Nezbývá nic jiného než zamknout pokoj a jít před hotel.

Venku jsme byly úplně první. Tak tohle asi nikdo nečekal. Jako další přišla Verča V. s Evčou a obě se divily, co tam děláme takhle brzy.

Když jsme se všichni sešli, nastoupili jsme do auta a jelo se. Cestou jsem přemýšlela v jaké části trati Johannes bude stát a fandit. A jestli tam vůbec bude.

Když jsme dorazily na místo, našli jsme naši buňku. Tam jsme si daly věci, vzaly jsme si boty na lyže a lyže a šly jsme na nástřel. Nastřelila jsem už na druhou položku a tak jsem měla volno. Projela jsem si trať a pozdravila jsem pár fanoušků, dokonce i českých. Je až neskutečné, kolik lidí sem z ČR přijelo.

Mám číslo 96, takže skoro jako poslední, a startuju asi za hoďku. Rozhodla jsem se, že si dám tyčku a poté se půjdu rozcvičovat.

Šla jsem na staďák a začala jsem se rozběhávat. Přemýšlela jsem o závodě a v duchu jsem si projížděla trať. Když tu jsem do někoho narazila. Poté jsem se zapotácela a padala k zemi. Ale spadla jsem někomu do náruče. A ten někdo byl Johannes. ,,Gábi co blázníš?" ,, Noo prostě jsem spadla no, díky, že si mě chytl, protože bych byla jinak celá promáčená." Poděkovala jsem mu. Neuvědomila jsem si, že mu pořád ležím v náručí. A pak Johannes řekl něco, co jsem vůbec nečekala:

,,Ty jsi tak krásná...Totiž...Hodně štěstí v závodě!" Koukala jsem na něj jak z jara. Jak tohle vůbec mohl říct? Mně!!

Než jsem se stihla něco říct, postavil mě zpátky na nohy. ,,Dej do toho srdce, pak to půjde. Podívej se kolik fanoušků ti fandí. Věří ti! Tak jim to ukaž!"

Byla jsem zaražená. Nevěděla jsem, co mám říct. Prostě jsem na něj jen koukala. Ta slova byla krásná.

Podívala jsem se jen tak symbolicky na hodinky. ,,Proboha, vždyť já startuju za 5 minut! Ještě jsem si ani od servisáků nevyzvedla lyže!"

Začala jsem panikařit. Vždyť nestihnu start!

Najednou mě Johannes obejmul. ,,Neboj, já pro ně doběhnu. Buď v pohodě."

,,Děkuju Johannesi." Odvětila jsem.

A Johannes se rozběhl do našich buněk.

Byla jsem v rozpacích. Johannes mi řekl ta nejkrásnější slova a za 4 minuty mám startovat. Snad to stihnu.