Co bude dál?

460 28 21
                                    

Johannes byl v šoku, když jsem najednou škubla ukazováčkem.

Zvedl hlavu a podíval se na mě.

,,Probouzí se!" Začal křičet po celé nemocnici.

Začala jsem otevírat oči.

Sestra okamžitě přiběhla a zkontrolovala nějaké tabulky. Pak zase rychle odběhla.

Když jsem uviděla Johannese byla jsem za prvé šťastná, že tu je, ale za druhé měl být už dávno na startu!

,,Nemáš teď závodit?" Zeptala jsem se.

,, To je teď jedno. Chci být u tebe." Prohlásil a po obličeji mu sklouzávala další slza.

Z naší chvilky nás vytrhl doktor.

,,Jak vám je slečno?" Pověděl když vešel do dveří.

,,Dobrý, ale bolí mě hlava."

To je normální.

,,Co jí je pane doktore?" Začal se hned vyptávat Johannes.

,,Je to svalové vyčerpání. Prostě jela přes čáru a tělo pak už odmítlo spolupracovat."

,,A bude to mít nějaké následky?" Zeptal se znovu Johannes.

,,Nemělo by, ale radši si jí tu necháme den na pozorování."

,,Takže nepojedu zítra štafety?" Vyhrkla jsem na něj.

,,To nepřichází v úvahu slečno. Teď je hlavní, aby jste se uzdravila."

Byla jsem smutná. Smíšené štafety mám nejraději. A já přijdu o takový úžasný závod.

Když odešel doktor dveře se otevřely asi po 10 sekundách znovu. Dovnitř vtrhly holky.

,,Gábi! Jak jsi na tom? Už je ti líp?" Překřikovaly se jedna přes druhou.

,,Joo už je to lepší." Řekla jsem jim a usmála jsem se.

,,Něco jsme ti přinesly." Pronesla najednou Verča Zvařičová.

Otevřela svou dlaň, kde měla bronzovou medaili, kterou jsem dnes získala.

Rázem jsem byla zase šťastná: ,,Jee vy jste mi jí vzaly! To jste hodné!"

Položily mi jí na stolek vedle postele.

Chvíli jsme si povídaly a pak přišla sestřička, že už je konec návštěv a že už musíme jít.

Noc jsem zvládla bez problémů. Usla jsem okamžitě co jsem zavřela oči a ráno jsem byla krásně vyspalá.

Poté přišla sestřička se snídaní. Měla jsem rohlík s marmeládou a ovocný čaj.

Po snídani přišel doktor mě zkontrolovat. ,,Tak slečno, myslím, že vás můžeme pustit! Ale závod dnes musíte vynechat!"

,,Ano pane doktore, ale já tady nemám žádné věci na převlečení." Odpověděla jsem mu nejistě.

,,Nebojte, venku na vás už hodinu čeká váš přítel s vaším oblečením."

Rázem jsem měla úsměv na tváři.

Doktor mezitím odešel a pustil dovnitř Johannese. ,,Ahoj kotě, jak si se dnes vyspala?" Zeptal se mě a dal mi pusu na tvář.

,,Úplně do růžova, co jsi mi prosimtě přinesl za oblečení?" Zeptala jsem se.

,,Noo Verča mi poradila, tak doufám, že se ti to bude líbit." A podal mi připravený outfit.

Já nebo biatlon?Dove le storie prendono vita. Scoprilo ora