Já nebo biatlon?

Všechno je ztraceno.....Nebo ne?

Ráno mě musela probudit Verča. Usla jsem totiž až někdy ve 2 hodiny. Vůbec jsem nebyla vyspalá.

,,Jseš v pohodě?" Zeptala se mě Verča.

,,Asi jo." Odpověděla jsem smutně.

Verča si sedla ke mně na postel. ,,Gábi, něco ti řeknu. Dneska máme volno a budeme fandit našim klukům při sprintu. Nenech si tenhle den zkazit nějakým hloupým klukem. Podívej se na mě. A teď se usměj. Tak je to správně. A takhle se směj celý den. Jo?"

,,Dobře Veru, díky!" Odvětila jsem už s úsměvem.

,,Oblíkni se, uprav se a půjdeme na snídani!" Zahlásila radostně Verča.

Vzala jsem si na sebe růžovou mikinu a džíny. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Nanesla jsem na obličej make-up a dala jsem si řasenku.

Pak jsme vyšly na snídani. Když jsme přišly do jídelny, okamžitě se na mě vrhla Verča Vítková: ,,Buď v pohodě jo?" Řekla mi a obejmula mě.

Přikývla jsem.

V objetí jsme došly ke stolu. Seděly jsme tam jen my holky.

V jídelně byl také Johannes. Nevypadal moc šťastně. Měl kruhy pod očima a na tváři smutný výraz.

Nechápala jsem to. On je smutný z toho, že mě odmítl?

Gábi! Nedívej se na něj! Nekaž si den! Říkala jsem si v duchu.

Při snídani jsme si povídaly a probíraly jsme, jak by se dneska mohli umístit naši kluci.

Když jsme dojedly, vydaly jsme se do pokojů. Měly jsme teď hodně času. Kluci mají startovat až kolem dvanácté a bylo něco málo po desáté hodině.

V pokoji jsem si sedla na postel a vzala jsem si do ruky telefon. Prošla jsem si facebook, kde bylo spoustu gratulací k mému včerejšímu vítězství, a tak jsem na ně odpovídala. Včera na to totiž vůbec nebyl čas.

Najednou bylo půl dvanácté. Ježiši to jsem strávila skoro hodinu a půl na mobilu?

,,Už bychom se měly oblékat ne Veru?" Zeptala jsem se. Verča totiž byla celou dobu zabraná do mobilu tak jako já.

,,Joo, už jdu." Řekla Verča.

Oblékly jsme se a vyrazily jsme pryč z hotelu na stadion. Bylo to kousek a tak jsme šly pěšky. Cestou jsme si povídaly o všem možném.

Když jsme došly na stadion, byl už plný diváků. Dívaly jsme se na přeplněně tribuny. ,,Tady je víc lidí než bylo na náš závod ne? To je docela diskriminace nemyslíš?" Pověděla mi s úsměvem Verča.

,,No joo no, musíme se příště asi víc snažit."

Rozesmály jsme se.

Z našeho záchvatu nás vyrušil roztomilý hlásek.

,,Dobrý den, mohla bych se s vámi vyfotit? Vy jste Gabriela Koukalová a vy Veronika Zvařičová že? Moc vám fandím!"

Byla to malá holčička z České republiky. Opodál stál její tatínek a s úsměvem svou malou dcerku pozoroval.

,,Určitě! Ty jsi roztomilá, jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se.

,,Moje jméno je Gabča. Jako vy. Tatínek s maminkou mě pojmenovali po vás. Jednou bych chtěla být také tak úspěšná." Odpověděla holčička.

,,Tak to ti přeju hodně štěstí! Doufám, že se ti to povede a já tě pak uvidím v televizi! Jsi vážně krásná!" Odpověděla jsem jí.

,,To jsi! A máš krásný úsměv, jako tady Gabča!" Přidala se Verča.