Já nebo biatlon?

Nový začátek

Ráno jsem vstala pozdě. Ani jsem se nestihla namalovat. Musela jsem jít rovnou na snídani. Verča na tom byla podobně. Zamkly jsme pokoj a sprintovaly do jídelny.

Když jsme tam doběhly bylo zase plno. Hledala jsem Johannese, ale neviděla jsem ho.

U stolu, kde seděli Norové totiž nebyl. To bylo divné.

Doufám, že není nemocný.

Najednou my kdosi dá ruce přes oči. ,,Johannesi!" Otočím se a objemu ho.

,,Tak jak se dnes vyspalo naše sluníčko?" Zeptal se mě.

,,Zdálo se mi o tobě, takže jsem se nechtěla probudit a proto jsem zaspala."

Zasmál se.

Když jsme si nabrali jídlo, došli jsme k norskému stolu. Sedli jsme si zase Johannes, já, Verča a Tarjei.

Nemohla jsem uvěřit, že chodím s Johannesem. Ještě předevčírem jsme s nimi seděly také na snídani a já neměla nejmenší tušení, že mě má rád. Z mého snění mě probudila Verča: ,,Gábi jez prosimtě! Vždyť to nestihneme!"

,,No joo!" Odsekla jsem jí.

Za chvíli za námi přiběhl Ondra: ,,Nerad ruším váš milostný románek, ale za 5 minut máte poradu!"

Vytřeštila jsem na něj oči. S Verčou jsme se zvedaly a rozhodly se odejít.

Ale Johannes mě chytl za ruku. Zase. Přitáhl mě k sobě a políbil mě.

Aaa srdce mi zase buší jako o závod. Bože on je tak sladký.

Verča věděla, že nás musí od sebe odtrhnout, jinak poradu nestihnem.

,,Gábi, ale teď už opravdu musíme jít!" Zakřičela na mě.

Zatáhla mě za ruku a táhla mě ven z jídelny.

Po poradě jsme se oblékly a šly jsme před hotel.

Nasedly jsme do auta a jely jsme směr staďák, kde nás dnes čekala stíhačka.

Kluci nám dnes fandit nebudou, protože mají odpoledne závod a musí být dopoledne na hotelu, aby na střelnici neprochladli.

Když přijedeme na stadion, je tam prázdno. Jsou tam jen Norky.

Pozdravíme se s Tiril a Marte. ,,Jee ahoj Gabčo, jak to jde s Johannesem?" Zeptají se mě.

,,Úžasný." Řeknu.

Najdeme naši buňku a tam si na chvíli vlezeme. Venku je totiž -15 a nerady bychom nastydly. Nástřel totiž začíná až za půl hoďky.

Po nástřelu si projedu trať a poté čekám na start. Obleču si žlutý trikot s číslem 1.

Když už se start blíží, jdu si označit zbraň. Pořadatelé mi zbraň zváží a poté mi na ní nalepí mé startovní číslo. Mezitím si označím i své lyže. Poté na stadionu mi pořadatelé přidělají na kotník čip, který mě pak v závodě snímá.

Jsem tu brzy a tak se ještě rozklusám a protáhnu.

Poté se postavím do startovního koridoru. A pak už jen čekám na povel.

3...2...1.....Start!

Vyjíždím a za mnou se 15 sekund nic neděje. Ale pak už mi na paty začne šlapat Laura. Od začátku nasadí vysoké tempo a za jedno kolo na mě stáhne 5 sekund.

Zalehám na střelnici a střílím. A je to nula!

Laura ale střílela rychleji a hned se za mě zavěsí.

Na druhou ležku přijíždíme skoro současně. A také stejně střílíme. Obě za 1.

Obkroužíme trestné kolo a pokračujeme dále v závodu. Jedeme už ale ve skupince i s Kaisou, která odstřílela 2 nuly.

Následuje první položka ve stoje. Přijíždím na stav číslo 3. Snažím se střílet rychle a povede se mi to i bez minely!

Holky ale také střílely čistě.

Když se přiřítíme na čtvrtou, poslední položku celý stadion ztichne. Přijedu na stav číslo jedna. Eeeej! První rána přesná. Eeeej! Druhá také. Snažím se střílet co nejrychleji. Při minulé položce se mi to totiž vyplatilo. Eeej! Třetí také. Ouuu! Čtvrtá už nebyla přesná. Tu poslední si chci pohlídat.

Holky už odjíždějí, ale já tam pořád ještě stojím. Mezitím přijíždějí na střelnici i další biatlonistky. Mezi nima je i Verča Vítková.

Ouuu! Noo pátý terč také nebyl sestřelen. Nezbývá mi nic jiného než objet 2 trestná kola a bojovat o umístění v první desítce.

Na trať se vydávám na 6.místě s více než minutovou ztrátou na Lauru, která závod vede.

3.místo mám také daleko. Něco přes 30 sekund.

V duchu si říkám, že to už asi nestáhnu, ale zaberu. Teď nebo nikdy! Říkám si opět pro sebe.

Předjíždím Nasťu a Verču Vítkovou. Jsem už úplně mrtvá. Přede mnou je ještě ale jeden cíl a to atakovat 3.místo Anais Chevalier. Aktuálně je ode mě 8 sekund. Do cíle zbývá 1000 m.

Vidím dvojitě. Nohy mě pálí. Už dost! Říká mé tělo. Hlava ale myslí jinak.

Když už zbývá 500 m do cíle, mám Anais na dohled. Do cílové rovinky najíždíme spolu.

Začíná se mi dělat černo před očima. Ale na poslední metry se vymáčknu. Jedu co mi síly stačí.

Přetínám cílovou čáru a okamžitě padám na zem. O mém umístění rozhodne až Fotofiniš. Nakonec jsem bronzová.

Ale já mám teď jiné problémy. Nemůžu se pořádně nadechnout. Nic nevidím. Ležím na zemi.

Když přijede Verča Vítková na 5.místě hned za mnou běží.

,,Gábi, Gábi!!" Třese se mnou. Já ale nic neříkám.

Pak ztratím vědomí.

Dál už si nic nepamatuju, ale povím vám to, co mi říkali poté holky.

Všichni na tribunách se zhrozili. Okamžitě ke mně běžel doktor a snažil se mě probudit. Ale já jsem nereagovala.

Přijela sanitka, doktoři mě do ní naložily a odvezli mě do nemocnice.

Nejhorší bylo, že tohle všechno viděl Johannes. Když jsem totiž dojížděla, přicházel zrovna na stadion a povzbuzoval mě. Jel se mnou i sanitkou.

Vzdal se totiž svého závodu, aby mohl být se mnou.

Seděl tam u mé postele. A brečel. Mojí ruku svíral ve svých dlaních a slzy mu stékaly po obličeji.

Taaak a konec této kapitoly. Všechno se to zase opět zamotalo. Doufám, že vás moc nenapínám, ale asi joo co?😂 No nic. V nejbližší době se budu snažit vydat další kapitolu.❤