*Láska Učitelská* ✔

12) Dlužím ti to

Severus dál zíral do svých papírů.

Déšť venku se stupňoval a kapky vody pleskaly o okno.

,,Zvládl bezhůlkovou magii, uplně dokonale," mluvila jsem dál k učiteli lektvarů, který mi zjevně nevěnoval pozornost.

,,Tohle zvládne hodně lidí," mumlal si Snape spíš pro sebe.

,,Lidí možná, ale dětí? To že dvakrát porazil ... Jeho! To už snad něco znamená ne?" můj pohár trpělivosti začal přetékat.

,,Štěstí," pronesl Severus chladně.

,,O CO TI VLASTNĚ JDE!" zařvala jsem na něho, až mu úlekem vypadly papíry z ruky a rozletěly se po podlaze.

Poprvadě jsem se svého hlasu lekla taky. Ještě jsem na něho nikdy takhle nekřičela.

,,O co jde tobě?" zeptal se Snape ledově klidným hlasem.

,,Snažím se mu zachránit život," zasyčela jsem.

,,Ano, snažíš se mu zachránit život kvůli mě," konstatoval Severus a začal zbírat papíry ze země.

,,Ne."

Zlomil se mi hlas.

,,Nelži," vyštěkl na mě Severus, zvedl se a pomalu přešel vzdálenost, která nás od sebe dělila.

,,Pořád si myslíš, že mi něco dlužíš, ale to je hloupost a ty to moc dobře víš," Severus skoro šeptal a zapíchl mi do hrudi svůj dlouhý, bílý prst.

,,Prostě to ukonči, nic mi nedlužíš a o toho kluka se dokážu postarat i sám."

Oblohu protnul blesk.

,,Ne," vyhrkla jsem rychle a pak jsem vyběhla z jeho pokoje do tmavé chodby.

Ozvalo se další zahřmění.

Topím se.

***

Rozrazila jsem dveře svěho pokoje.

Severka vyděšeně vykvíkla a Tevias leknutím odhodil partičku šachů, které hrál sám se sebou.

Vběhla jsem do své ležnice a zamkla jsem dveře.

Pak jsem padla tváří na polštář a vodopády slz se vsakovaly do povlečení.

Ani jsem pořádně nechápala proč brečím, nebo co jsem udělala špatně, ale neměla jsem sílu se donutit přestat s nekonečným potokem slz.

Brečela jsem spolu s oblohou.

Nakonec jsem vyčerpáním usla.

***

Ráno přišlo nečekaně rychle.

Déšť zmizel a nahradilo ho zlaté slunce, které zářilo na blankytně modré obloze.

Bolela mě hlava, tělo jsem měla jako z želatiny a oči napuchlé od pláče.

Jedním mávnutím hůlky jsem všechny viditelné stopy po mém včerejším kolapsu vymazala a pomalu se odebrala do Velké síně.

Tevias se za mnou uraženě díval, ale nic neřekl.

***

Velká síň byla plná štebetajících studentů.

U učitelského stolu seděl Kratiknot a právě si pročítal Denního věštce.

Když zaznamenal mou přítomnost, usmál se na mě.

Okamžitě jsem toho využila a sedla si vedle něho.

Většina učitelů chodí na snídaně brzy ráno, nebo si snídaně nechávají nosit do pracoven.

,,Slečno Abanová," zaskřehotal Kratiknot vesele a ukousl si kus klobásy.

,,Dobré ráno pane profesore," pozdravila jsem i já jeho.

,,Co vás trápí dítě?" vypískl s plnou pusou.

,,Jen bych se ráda zeptala na hesla od portrétů," přešla jsem rovnou k věci.

Kratiknot pokýval hlavou a utřel si svůj bohatý knír.

,,Pošlu vám je dnes odpoledne," řekl.

Takže to bychom měli. Můžu si odškrtnout jednu věc ze seznamu. Teď už jen stačí udržet Pottera naživu. To bude hračka. Přeci jen ... Dlužím ti to.

***

Dlužím vám to? Za tu podporu určitě ano :)

*Aivi*