*Láska Učitelská* ✔

47) Nikdy

Mesíc zářil, ruka krvácela, Hermiona křičela.

Věmy jako by se vytrácely a zanechávaly za sebou jen pronikavou bolest.

Zatmělo se mi před očima, uši zalehly, hmat zmizel.

Pak se všechno vyjasnilo. Všechny funkce opět naběhly, ostřejší než kdy dřív, podporující narůstající hlad.

Někdo mi podepřel hlavu a snažil se mě postavit. Svaly zaprotestovaly. Z mého těla se najednou stal zabijácký stroj.

Nepoznávala jsem se. Jako ve snu jsem se zvedla na silné nohy.

,,Hlavně nekousej," zašeptal hlas.

Zašeptal, ale pro můj sluch to bylo až moc ostré.

Rozhlédla jsem se kolem. Zrak jako orel. Ne, ne jako orel, jako vlk.

,,Pusť mě," dostala jsem ze sebe chrčivě a tvrdě Snapea odhodila na zem.

Jestli okamžitě nezmizím, nedopadne to dobře.

Rozběhla jsem se k lesu. Nové svaly začaly pracovat naplno a odrážely mě od země rychlostí světla.

Ještě jsem se neproměnila, ještě mám čas.

Netušila jsem jak daleko běžím, jen jsem se přinutila zrychlit.

Zaběhla jsem na palouček. Rychle jsem oddechovala. Svalila jsem se přímo do trávy vedle vodní plochy.

Pozorovala jsem odras svých hladových očí a prokouslých rtů.

Musím odsud. Ještě teď jsem cítila Severusův pach. Pokud okamžitě nezmizím, vrátím se pro něho a rozdrásám ho na kousky, tím jsem si jistá.

Nedokázala jsem se zvednout. Jen jsem ležela a zírala na nebe. Temné nebe. Plné stínů.

Plné Mozkomorů.

***

Ošetřovna byla prázdná, až na Rona Weasleyho který chrápal a cumlal kus deky.

Chtěla jsem se posadit, ale tvrdé popruhy, omotané kolem mého těla mi to nedovolovaly.

Nemohla jsem si vzpomenout co se stalo. Jediné na co si pamatuju byl...

,,Hlad?" zaslechla jsem hlas vedle sebe.

,,Cože?" zachraptěla jsem a otočila se za Remusem, sedícím vedle mé postele.

,,Jestli máš hlad," zopakoval Lupin pomalu a zřetelně.

,,Jako vlk," usmála jsem se.

Lupin se ale nesmál. Vážně si prohlížel mou tvář. Přišel mi nesvůj.

,,Omlouvám se, je to moje chyba," spustil.

,,Ne, je to vina nás všech," uklidnila jsem ho.

,,A Pettigrew k tomu všemu ještě běhá svobodný jako ptáček," zaskučela jsem.

Remus kývl a svěsil ramena. Jeho hnědé oči, upírajíc se na mou zkrvavenou ruku se zaplavily slzami.

,,Severus do tebe nalil alespoň dva litry vlkodlačího lektvaru," informoval mě.

,,A nesu třetí," ozval se hlas ode dveří.

Snape líně vstoupil do místnosti, s elegancí sobě vlastní se svalil do křesla vedle mého lůžka a začal si hrát s velkou lahvičkou zelené tekutiny.

,,Je to odpornější než Mnoholičný lektvar," ujistil mě, když si všiml vystrašeného pohledu který věnuji lektvaru v jeho rukách.

,,Ono existuje něco hnusnějšího?" žasla jsem.

Lupin se nenápadně vytrácel z ošetřovny. Srazil přitom vázu a začal se horlivě omlouvat.

,,Otevři pusu," nařídil Snape.

,,Co když tě rafnu?" škádlila jsem ho.

,,Tak tě kousnu taky," ubezlečil mě Severus a nalil obsah lahvičky do mých úst.

,,Hnus," ohodnotila jsem ho.

Snape mlčel. Díval se na kus prostěradla a vypadal jako padlý anděl. Cítila jsem ho. Meduňka, jitrocel, jablka. Jablka? A citróny? Možná mám pomotané smysly.

,,Mrzi mě to," řekl nakonec.

,,Mě ne," odpověděla jsem prostě.

,,Nikdy."

***

*Aivi*