Summer Love✔

hospital

Pozoroval jsem sanitku ,jak se ztrácí v dálce. Mým tělem panovala panika. Nevěděl jsem ,co dělat a ani jsem se nemohl vzpamatovat z toho ,co se stalo. Seběhlo se to tak rychle..

Jen jsem stál na školním parkovišti a koukal do blba ,respektive jsem se vzpamatovával. Bylo toho na mě moc..

,,kámo ,měl bys jít domů ,nebo zpět do školy'' došel ke mě Chris a dal mi ruku na rameno. ,,ne, půjčil bys mi auto?'' Zeptal jsem se Chrise. ,,ty chceš jet za ní?'' Zeptal se nechápavě a nadzvedl obočí. ,,no samozřejmě'' okamžitě jsem odpověděl. ,,myslíš ,že to je dobrý nápad?'' Řekl. ,,jsi rozrušený, ještě by jsi to někde naboural'' dodal.

,,to tam mám jít jako pěšky?'' Řekl jsem. ,,no dobře ,odvezu tě tam'' řekl Chris. ,,jedu taky'' vykřikla Annie a všichni jsme se vydali k Chrisovu autu.

Dojeli jsme k velké budově s názvem nemocnice. Zaparkovali jsme auto na velkém parkovišti a šli k vchodu do té obrovské budovy. Vstoupili jsme do nemocnice a já se zeptal první sestřičky ,co jsem potkal ,kde Vicky leží.

,,Victoria Dennison ,druhé patro ,pokoj číslo 35 ,ovšem teď vás k ní stejně nepustí ,musí jí přijmout a vyšetřit'' řekla sestřička a věnovala nám vřelí úsměv. ,,nevadí ,děkujeme'' řekl jsem a už běžel ke schodům do druhého patra a Chris a Annie se hned rozeběhli za mnou.

Bleskově jsem vyběhl schody a chtěl hledat pokoj číslo 35. Ovšem ani jsem ho hledat nemusel, protože hned co jsem vkročil do druhého patra, uviděl jsem ,jak na židli u zdi sedí Vickiina mamka a na vozíčku Vickiin táta. Došel jsem k nim.

,,Ahoj Tobiasi'' řekla Vickiina mamka a obejmula mě. ,,dobrý den'' řekl jsem a obejmul jí. S Vickiiným tátou jsem se také pozdravil a to samé udělali i Annie a Chris.

,,můžeš mi říct ,co přesně se stalo?'' Zeptala se mě Vickiina mamka. V jejích očích bylo vidět ,že se hrozně bojí. Koneckonců, Vicky je její jediné dítě..

,,Noo když přišla do školy ,byla úplně zničená. Přemýšlel jsem ,že za ní půjdu ,ale byli jsme pořád rozhádaný a taky asi brečela, tak jsem to nechtěl dělat ještě horší. No a pak začla hodina a když jí učitelka vyvolala k tabuli ,ona rychle vstala ,chytla se za hlavu a spadla na zem'' řekl jsem a vzklopil jsem zrak k zemi. ,,aha'' řekla Vickiina mamka a sedla si zpět na židli.

Cítil jsem se hrozně. Připadalo mi ,že jsem za tohle všechno jsem byl zodpovědný já. Kvůli mně se takhle cítila a kvůli mně zkolabovala..

Po asi čtvrt hodině nekonečného mlčení a koukání do země ,přišel doktor a řekl nám ,že už můžeme za Vicky ,ale že ještě spí. Všichni jsme se nahrnuli do pokoje a posedali si kolem její postele. Ona spala. Byla napojená na kapačku a všelijaké možné přístroje ,které pípali a kontrolovali činnost srdce.

Měl jsem o ní hrozný strach. Jen jsme v tichosti seděli kolem jejího těla spící v nemocniční posteli. Je tak krásná.. teď už jen počkat ,až se probudí..

Opět z pohledu Vicky

Pomalu jsem otevírala oči. Slyšela jsem hlasy. Doufala jsem ,že už jsem v nebi. Otevřela jsem úplně oči a hned jsem začla mrkat ,protože na mě svítili světla z lamp. Najednou jsem uslyšela další hlasy.

,,probouzí se'' vykřikl jeden hlas.

,,konečně!'' řekl druhý hlas.