Bylo, nebylo a jak to bylo

-Počátek zla-

„Byl to ale překrásný den, jako můj krasavec. Král Krasoň, oh, takový oř," říkala si Sněhurka ve svém velikém hradu Šenovském, když čekala na toho Kočičáka, až přijede z velkých cest. „Oh, můj jablkový králi, kdepak jsi?" Sněhurka byla smutná a jen a jen čekala.
•••
„Rumplcimprcampr, to je fůša. Prosimtě, Růženko, vem ho za ruce." Krasoň Kočičák táhl nějakého fešáka s Růženkou pryč.
„Panebože, ty jsi vážně neschopnej, klidně si ho otrávíš jablkem a necháš mě ho tahat?!" nadávala Růženka.
„Tak hele, byl to tvůj nápad, já ho chtěl jenom omámit, tak tahej!"
„Jsi imbecil, Krasoni. Nechápu, jak s tebou může ta jablková děva žít!"
„Tak hele!" Krasoň upustil jejich mrtvolu na zem. „Co si jako o nás myslíš?! Se Sněhurkou se znám jen kvůli tobě. Tys nás tehdy spojila, vzpomínáš?" vyjel po Růžence Krasůněk.
„Jak bych mohla zapomenout? Bylo to, protože jsme se se Sněhurkou hodně bavily, když jsme se poznaly na bále."
„To bych radši se Sněhurkou nebyl, abyste se nekamarádily.... a ta mrtvola je k sakru těžká!" Krasoň už neměl síly tu mrtvolu nosit dál.
Nechali ji tam jen tak ležet a Krasoň s Růženkou si kráčeli dál sami.
•••
„Dejte mi nažrat. Mám nervy, do háje!" řvala Sněhurka, když koukala na Výměnu princezen.
„Ano, má paní, tady máte," roztomilá stařenka, která se hrbila a nosila samé otrhané oblečení, podala Sněhurce krásné jablíčko.
„Doufám, že se zase nekamarádí s tou Růženou,"
„Ale paní, kvůli ní se milujete s Krasoněm," povídala stařenka.
„Ty buď zticha, Dádo, nikdy jsi neviděla, jak to bylo," a pomstichtivě ukusovala červeno červené jablíčko.
•••
Krasoň a Růženka šli sami lesem a Krasoň se nějak olizoval po rtech.
„Dneska máš hezký šaty, kočko,"
„Jsou od tebe, blbe,"
„Já zapomněl,"
Honosný hrad Sněhurky a Krasoně byl nadohled. Krasoň se zaradoval a Růženka po něm skočila jako drak, políbila ho. On si to nechal líbit a když se kouknul před sebe, zjevila se před nimi Sněhurka.
„Ty zmije jedovatá! Věděla jsem, že se to stane!" zařvala rozzuřeně Sněhurka a blížila se k nim. Její jasně žlutá sukně vlála při rychlé chůzi.
„Neřeklas mi, že takhle líbá," odpověděla zlomyslně Růženka.
„Ty couro jedna!" Sněhurka zčervenala. Vrásky ji rozhodně neslušely.
Najednou se stalo něco hrozného a nečekaného, jako lusknutím prstů se všichni zjevili někde pryč.
„Co to?!" vyjekla leknutím Sněhurka.
„Kde to jsme?!" nechápala Růženka.
„Kde je Krasoň?!" bouřila se Sněhurka.
Vše bylo jinak, jiná zem, jiná krajina, v dálce les. Nejhorší na tom bylo, že nikdo nevěděl, co se stalo, všichni lidé z království byli na jednom místě.
„Ale, ale, ale," ozval se neznámý hlas za nimi. „Růženko, Sněhurko, víte, kde jste? Že ne? Tak to je jedině dobře, protože všichni, kdo jste tu, jste zapomněli, co se dělo za poslední dobu, jak jste se sem dostali. Tak pápá!" a tajemný muž zmizel v kouři.
„No, ty kráso. To snad ne. Nějakej hajzl nás zaklel a vymazal paměť," vysvětlovala Sněhurka.
„Sněhule! To byl ten, koho jsme s Krasoněm zabili!" vykřikla Růženka.
„Vy jste někoho zabili?!" polekala se Sněhurka a vytřeštila oči, až bylo vidět jen bělmo.