Bylo, nebylo a jak to bylo

-Odplata-

•••před 2 lety, pokračování•••

Sněhurka si uvědomila, že jí o tomto chudákovi říkala Růženka, starostně se sklonila k tomu krasavci a řekla: „Ty jeden kočičáku," a začala ho zvedat ze země.
„Au... střelil mě do ruky," naříkal mladík.
„To bude dobré, krasavče," hladila ho Sněhurka.
„Nesahej na mě! Co když jsi s tím pytlákem spojená a chceš mě zabít, rozprodat moje orgány a sníst mě," Krasoň se u toho kryl rukama před obličejem. Sněhurka nechápala, jak mohl mít hned tolik předsudků, bylo to pro ni zvláštní. Zkusila se ho ještě jednou dotknout svou rukou.
„Neboj se," Sněhurka ho uklidnila a rukou mu projela po ráně, zavřela oči a když je otevřela, náhle rána zmizela a ruka byla celá.
„Cos to... jaks to..." nepobíral kluk.
„Já netuším," ani Sněhurka tomu nevěřila.
„Jak se jmenuješ?" podíval se Sněhurce do očí.
„Sněhurka,"
„Hezké jméno, nikdy jsem ho neslyšel, bude to asi protože nejsem jen tak obyčejný,"
„Jak to?" vyptávala se Sněhurka.
„Víš, vyrůstal jsem u vlků, no a šel po mně pytlák a myslel si, že jsem vlk,"
„Aha, to je zajímavé a jaké ti dali jméno?" ptala se zaujatě.
„Právě, že žádné, krásko," polichotil jí.
„A co takhleee... Krasoň?" navrhla Sněhurka.
„No, jo, to se mi líbí," Krasoň se zachechtal tomu, co Sněhurka vymyslela za jméno. Potom se sebrali ze země plné špíny a kráčeli spolu domů, Sněhurka ho vedla cestou k hradu.
•••
Zlá královna se dívala na čas a už bylo velmi pozdě, bylo po půlnoci a ona si začínala myslet, že jí Sněhurka utekla, což nechtěla dovolit, protože chtěla vidět, jak bude umírat před ní na zemi.
„KDE JE?!"
„Asi se s někým zdržela, má paní," služka Dáda nevinně zakvičela na Zlou královnu.
„Jo tak s někým. To kdyby se stalo, tak by Sněhurka nechtěla svůj vlastní život žít dál, a to by mi nedělalo problém zařídit!" Zlá královna u toho chytla Dádu pod krkem.
„Omlouvám se, veličenstvo," zahvízdla Dáda a Zlá královna ji pustila.
„Tak jo, proč si špinit ruce, když by to mohl udělat někdo jiný, viď, podřazená služko?!" rozdurdila se Zlá královna a bezcitně vyrvala Dádě srdce. Zázrakem služka nespadla na zem mrtvá.
„Ne, prosím, ne," prosila na kolenou Dáda.
„Taaak, teď uděláš vše, co ti řeknu. Půjdeš za Sněhurkou, najdeš ji a zabiješ ji touto krásnou dýkou!" zařvala na Dády srdce Zlá královna a v ruce se jí zjevila opravdu překrásná dýka z jednorožčího rohu, do kterého byly vyřezané symboly. Podala ji Dádě a Dáda musela jít, protože byla ovládána jejím srdcem. Zlá královna vydala hlasitý zvuk v podobě zlého smíchu a rozléhalo se to po celém hradu.
•••
Sněhurka s Krasoněm byli jako dvě holubičky. Drželi se za ruce, když vtom Sněhurka spatřila svou služku stařenku Dádu: „Ahoj Dádo! Počkat proč brečíš? A proč máš tu..." Sněhurka to nedopověděla a měla v sobě dýku, kterou do ní Dáda zapíchla. Zkrvavená dýka upadla na zem.
„Cos to udělala?!" Krasoň odstrčil probrečenou Dádu pryč a Sněhurce zakryl břicho s ránou. Najednou se z Krasoňovy ruky začala objevovat nějaká magie, modré třpytící se listy popínavých rostlin, roztahujících se do všech stran, které omotaly Sněhurce bodnou ránu, a Sněhurka se uzdravila za pár sekund.
„To byla ta magie, kterou jsem tě uzdravila," a Sněhurka s Krasoněm se políbily jako diví.
„To jsem já nebyla to Zlá..." vydala ze sebe uplakaná Dáda, ani to nedořekla a upadla na zem s velkými bolestmi, držela se za hruď.
„Dádo!" zakřičela Sněhurka, pustila Krasoně a sklonila se k Dádě, rozbrečela se.
„Té už nepomůžeš, mám její srdce, stačí přimáčknout a... haha... je tuhá," ozval se ohavný hlas Zlé královny. Stála několik kroků před nimi.
„Ty! Zase jenom ty! Že se nestydíš, jsi hnusná, nejhorší macecha a teta zároveň!" soptila se Sněhurka.
„No, no, no, ne tak zhurta," Zlá královna zmáčkla ještě víc Dády srdce v ruce a chytila Krasoně za vlasy. Odtahovala ho pryč a on se nemohl bránit, znehybnila ho.
„Ne! Proč mi bereš vše, co mám ráda?!" uřvaná Sněhurka už neměla síly nikam běžet, seděla jako troska na zemi se slzami úplně všude.
„Má milá boubelatá, já chci, aby se v tobě zrodila Zloba, a toho dosáhnu jen tím, že tě budu mučit," Zlá královna natáhla ruku na Sněhurku a ta se nemohla hýbat, jako Krasoň.
„NE! NEE!" z toho, jak byla vyčerpaná, už ani nic jiného neříkala, než jen opakovala: „Zrůdo, nee!"
„Jdeme na to," pronesla Zlá královna. Vzala Krasoně, vrátila mu hýbací schopnosti, stihla mu vyndat srdce, přimáčkla i to jeho a on se svalil na zem.
„Co mu děláš?!" Sněhurka ukrutně řvala.
„To samé co udělám i tobě!" Zlá královna vzala srdce i Sněhurce a také ho přimáčkla: „Když to jinak nejde, temnotu do vás obou přidám takhle," v jedné ruce držela srdce Sněhurky, srdce Dády hodila na zem a přišlápla nohou a srdce Krasoně držela v druhé ruce, na obou srdcích se začala objevovat temná síla: „To stačí," řekla si Zlá královna pro sebe. Jejich srdce zčernala.
„Ty zrůdo jedovatá! Všichni se to dozví a vyženu tě už konečně z království!" Sněhurka Zlé královně řekla, co jí udělá.
„To se ještě uvidí," prohlásila Zlá královna a zatlačila Sněhurce srdce zpět, Krasoňovi také a to Dády srdce nechala ne zemi, mávla rukou a zmizela pryč.
„Tak tohle byla síla," řekl Krasoň a odkašlal si.
„Dádo!" Sněhurka popadla srdce na zemi a zarazila ho Dádě na hruď, Dáda propla hrudník a srdce měla zpátky na správném místě.
„Sněhurko, já nechtěla, Zlá královna mi vzala srdce a já nemohla nic dělat," řekla smutně Dáda skřehotavým hlasem.
„Já vím, Dádo moje, já si tě vážím a nikdo mi tě nevezme," Sněhurka se slzami v očích Dádu objala a Dáda objala i Sněhurku: „Nenecháme Zlou královnu vyhrát a vyženeme ji,"
„To asi nebude jen tak lehké, Sněhurko," pravila Dáda.
„Já vím, ale my to zvládneme, zvládly jsme toho už hodně,"
„Možná je trochu blbé se ptát, ale jak to, že je s tebou Dáda tak dlouho?"
„Sněhurčina matka mi při narození této princezny darovala nesmrtelnost, abych Sněhurku vždy ochránila před její zlou sestrou. Nebudu stárnout a nikdo mě nedokáže zabít, na to Hejla neměla dost magických zkušeností," vysvětlila Dáda.
„Tak to muselo být od Hejly hezké" Krasoň si zalíbil jejich rodinu, kromě Zlé královny.
„To tedy bylo," dodala Sněhurka s zářivým úsměvem.
•••
Sněhurka, Krasoň a Dáda došli zpět ke hradu s velkými obavami v očích.
„Musíme to ihned někomu říct," reagovala Sněhurka.
„Možná bych věděla, máme jednoho starostlivého zahradníka a ten se vždy o vše postaral," navrhla Dáda.
Všichni šli za ním.
„Gregore? Gregore? Jsi tady?" Dáda hledala toho zahradníka.
„Myslíš tohohle?" zas se ozval zlý hlas, ano, zas ona, Zlá královna. Dáda se otočila a uviděla ji, jak drží Gregora za jeho zahradnický oděv, v ruce držel malé nůžky na keře.
„Znovu už ne!" Sněhurka odvážně namířila na Zlou královnu rukou a z její pravačky se vydal další popínavý stonek modrého břečťanu, který Zlou královnu zastavil.
„Sněhule!" Sněhurka vytrhla Gregora z rukou Zlé královny a všechno mu pověděla, Gregor věděl přesně, co mají udělat. Gregor jim pověděl, že potřebují vlčí chlup, který když hodí do krku Zlé královny, vyžene jí to daleko od království. Krasoň se zaradoval a protože jeho vlčí rodina byla kousek, zaběhl si vzít jeden chlup a za pár minut byl zpět. Mezitím Sněhurka prohodila pár posledních slov se Zlou královnou a vysvětlila jí, že zlo není vždy řešením.
„Mám ho!" zakřičel z dálky Krasoň radostí. Sněhurka si ho od něj vzala, Zlé královně otevřela tu její tlamu a vhodila tam ten chlup, rázem se pod Zlou královnou roztáhla zem. Puklina se zvětšovala, až pohltila královnu, pak zmizela, jako by ani neexistovala. Všichni se radovali. Sněhurka s Krasoněm se zamilovaně políbili.
„Děkujeme mockrát, Gregore! Jsme tvými dlužníky!" poděkovala Sněhurka zahradníkovi.
„Nemáte zač!" zakřičel na ně.
•••
„Drazí občané, musím vám sdělit jednu zprávu..." Sněhurka před všemi občany jejich království vysvětlovala vše o Zlé královně. „Omlouvám se vám za posledních osm let, Zlá královna měla magickou moc, se kterou nás všechny ovládala. Ale nyní se nic takového už nikdy nestane. Slyšíte, můj národe? Už nikdy. Zlá královna byla poražena a vyhnána z království. Takový problém, jako je ona, vás nikdy nebude trápit. To vám říkám já, Sněhurka a princ Krasoň, vaši noví vládci," Všichni se radovali a usmívali, byli konečně šťastní, království má nyní tu správnou královnu. Sněhurka a Krasoň se ve velikém potlesku lidu políbili. Jako holubičky.