Bylo, nebylo a jak to bylo

-Kamarádství, to je věc-

•••současnost•••

„Vy jste někoho zabili?!" polekala se Sněhurka a vytřeštila oči.
„No, jenom jsme ho otrávili a vypadá to, že neumřel," vysvětlovala Růženka zkysle.
„Opravdu nevím, kdo to byl, ale nelíbil se mi a mluvil velice zvláštně a vůbec, kde to sakra jsme?!" křičela Sněhurka na přeplněné louce.
„Kde je Krasoň?" vyptávala se Růženka.
„Mě se ptáš? Vim toho stejně jako ty. Co to mělo být?!"
„Co tím myslíš?" nechápala Růženka.
„Ještě před pár minutami jste se s Krasoněm normálně políbili! Přede mnou!" rozčílila se Sněhurka.
„Jo tohle. To bylo nedorozumění," chránila se Růženka.
„Jo tak nedorozumění. Tak to si na mě dávej pozor, holčičko. Sice jsi nás s Krasoněm spojila, ale teď nás jen tak nerozpojíš!" Sněhurka se nahněvala a ukazovala na Růženku výhružným prstem.
„Byly jsme nejlepší kamarádky, Sněhurko," Růženka se snažila usmířit.
„Ano, byly!" vyjekla Sněhurka a odkráčela z louky pryč, prodrala se davem všech ostatních postav, které jen civěly jako na televizi, do neznámého světa. Růženka zůstala stát na zelené louce, sedla si na trávu a začala velice plakat, jako tehdy Sněhurka, když jí zamkla její macecha Zlá královna. A vtom ji to napadlo. Najde v tomto světě Zlou královnu a ta by něco o této katastrofě mohla vědět. Přece by tady mohla být, když se tu objevilo tolik jiných osob.
Dav lidí se začal rozprchávat pryč. Těžce se hledalo, ale přehlédnout tak známou ženskou nikdo nemohl.
Růženka ji spatřila, ano, byla to Zlá královna, kterou právě hledala. Zlá královna odešla pryč, když uviděla ve svém kouzelném kapesním zrcadle, že za ní Růženka přijde na místo zvané Údolí růží. Zlá královna se tam proto vydala a Růženka hned za ní.

•••před 2 lety•••

Sněhurka byla celých deset let od té doby, co ji Zlá královna uzamkla v její komnatě zamčená a osamělá pěkně dlouhou dobu. Zlá královna se bránila před královstvím tak, že všem sdělovala lež, že Sněhurka truchlí nad smrtí své matky a když už to začalo být pro všechny podezřelé, Zlá královna si vymyslela, že je tam dobrovolně a nechce se s nikým stýkat. Bohužel v té době to už byla královna, takže neměli občané na vybranou a věřili jí. Potom ještě jednou jednomu strážnému, co ji měl pro jistotu zkontrolovat, řekla, že Sněhurka zamyká podlahu a že nechce být rušena, přitom by Sněhurka velice ráda uvítala hlas někoho jiného, než ten Zlé macechy.
„Hej ty, Sněhule!" řvala na Sněhurku Zlá královna a klepala jí na zamčené dveře.
„Co zas?" ptala se Sněhurka otráveně s velkou chutí ji zabít.
„Máš tady nějakej dopis, bože," Zlá královna hodila obálku s dopisem pod dveře a Sněhurka počkala, až odejde. Když uslyšela kroky velkých podpatků, vyběhla ke dveřím.
„Co to asi bude, je to od království," Sněhurka popadla obálku a všimla si, že je odeslaná přímo z jejich hradu Šenovském. Rychle a načatě obálku roztrhala a na tváři se jí vykouzlil velikánský úsměv, byla to pozvánka na královský bál. Sněhurka měla totiž narozeniny. Bylo jí osmnáct. Jako bych na to zapomněla, pomyslela si.
„Konečně se z té hrozné komnaty dostanu alespoň na chvíli ven! Na mé narozeniny!" Sněhurka se velice radovala a točila se se svým krásným princeznovským úsměvem.
„Dnes ti to dovolím, ale když uděláš sebemenší věc špatně, zabiju tě!" rozzuřila se Zlá královna a rozzlobeně otevřela dveře. Sněhurka se rozeběhla, jako když byla malá dvouletá holčička a pobíhala po královské zahradě.
„Víš, že když budeš neustále všem říkat, že tu jsem zamknutá dobrovolně, tak nikdy nebudeš hodná?" Sněhurka promlouvala Zlé královně a otřesné nevlastní matce do duše a nečekala dobrou odpověď.
„A víš, že já, Zlá královna, nechci být ani malinko hodná, jako tvoje hnusná, prohnilá matka, víš Sněhurko, měla by ses něco dozvědět," oznámila Sněhurce se zlověstným úsměvem. „Tvoje matka totiž nebyla jedináček, já, já jsem její sestra a ty jsi má nevlastní dcera a vlastní neteř, milá zlatá. A já nemám sebemenší problémek ustříhnout ti tu tvou žilku na krčku, kterou máš tady," a přimáčkla Sněhurce na krk ostrý nehet a Sněhurka jen zakvičela jako bezmocné morčátko. Potom se Zlá královna zahalila kouřem, zvedla svou ruku s ostrými nehty a zmizela pryč.
•••
Bylo to krásné, vše kolem zářilo, světla byla jasná jako nikdy a Sněhurka šla na večerní bál. Vešla do obrovitánského sálu, který už věky nespatřila. Byla šťastná jako blecha na lamě. Podlaha se leskla čistotou, obrovský lustr, visící z vysokého stropu, daroval sálu odlesk z jeho průhledných krystalků, všude poletovaly bílé třpytky a ani jedna se neusadila na hostovi, jen na Sněhurce, tím se zdála ještě krásnější. Hudba se příjemně táhla sálem, lidé oblečení do těch nejúžasnějších obleků a šatů se mihotali sem a tam při tanci, nové a prakticky nepoužívané podpatky klapaly, smích se odrážel od stěn a vytvářel kouzelnou ozvěnu. Nikdo nebyl smutný, všichni se bavili.
Sněhurka popobíhala od skvostu ke skvostu, například od velkých obrazů až po krásné schodiště. Na hlavním schodišti, kde se spojuje s druhým schodištěm narazila do jedné od pohledu velmi krásné dívky. Nejvíce tu cizinku zdobily její rudé šaty jako růže s malými růžovými růžičkami, zlatými nitkami a závojem lehkým jako vánek. Čirou náhodou ty šaty byly podobné jako Sněhurky, veliké, načechrané žluté šaty a to se jí zalíbilo.
„Zhluboka se omlouvám, vážená paní, nezlobte se," omluvila se pohotovostně Sněhurka té rudé krásce. Netušila, že to ona je nejdůležitější, že to kvůli ní se pořádá oslava. Vypadlo jí to z hlavy.
„To je v pořádku," usmála se na Sněhurku.
„Ehm, no, víte, dlouho jsem neměla žádný kontakt s lidmi," Sněhurka ani nevěděla proč prostě nešla dál. Na té krásce bylo něco divného. Možná to bylo z toho, že opravdu s nikým dlouho nemluvila. Tajně, aniž by to tušila, si chtěla udělat přátelé, bohužel zapomněla, jak se to dělá.
„Počkat, vy jste Sněhurka? Ta princezna?" vylekala se.
„No, ano. A vy jste?" tázala se zpátky.
„Růženka, princezno," uklonila se celá zaskočená.
„Překrásné jméno, hodí se vám k šatům," polichotila Sněhurka Růžence.
„Děkuji vám mockrát, princezno," Růženka byla velmi milá. Sněhurce se to zamanulo.
„Nejsem zvyklá na toto oslovení, nechcete si tykat, Růženko?" zkusila to Sněhurka.
„To pro mě bude velký nezvyk, princezno. Oh, pardon, Sněhurko," Růženka souhlasila a staly se z nich kamarádky.
Sněhurka s Růženkou si užili fajnový bál a okolo jedenácté hodiny večerní se rozhodli, že se obě vydají na cestu domů. Sněhurka to, pravda, neměla moc daleko, ale slíbila Růžence, že ji doprovodí. A taky tak udělala. Vyletěly ven s hlučným smíchem z hradu a Sněhurka si uvědomila, že to je poprvé, co opustila toto ohavné vězení. Cítila se volná.
„Proč o tobě královna říkala, že ses nechtěla stýkat s lidmi takovou dobu?" zajímala se Růženka.
„Ve skutečnosti to je úplně jinak. Tyto fámy jsem slyšela, když se na mě vyptával náš královský zahradník a Zlá královna mu řekla přesně, že se s nikým nechci stýkat a to jsem nechápala," zesmutnila Sněhurka.
„Zlá královna?" zamračila se Růženka.
„Ano, to ona mě do té komnaty zamkla a nepustila ven," Sněhurka sklopila hlavu. Málem se rozbrečela.
„Proč jsi neutekla tím oknem?" napadlo Růženku.
„Právě, že je to komnata a v oknech tam jsou mříže. Bylo to mé vězení," vysvětlila Sněhurka a zrychlila na kroku.
„Víš, co je zajímavé? Že já měla podobnou minulost a jsem ráda, že je konec,"
„Vážně? To máme hodně společného," zaradovala se Sněhurka.
„Ano, to máme,"
„Jak ses dostala ven?" zakroutila hlavou Sněhurka.
„Má matka, Gertrůda, odešla pryč a nechala mi komnatu otevřenou,"
„Aha a co otec?"
„Otec, Servác byl taky uvězněný a taky ho pustila, jako mě,"
„Proč myslíš, že to udělala?"
„To nevím a radši to ani nechci nějak zjišťovat," Růženka se zakoukala na cestu a uvědomila si, že s ní Sněhurka ušla už pěkný kus cesty a tak jí řekla: „Už jdeme dlouho, měla by ses vrátit domů, je už tma a je lepší, kdybys odešla teď, než potom, co bychom došly ke mně do komnaty, je to ještě dlouhá cesta. A jak tak na tebe koukám, opravdu by jsi teď potřebovala nějakého partnera, moje matka měla i jednu výhodu, měla kouzelnou kouli, kde viděla blízkou budoucnost a já věděla, že se dnes potkáme a taky vím, že cestou zpátky potkáš někoho dalšího a bude mezi vámi pravá láska. Díky té vizi v kouli jsem přišla, jinak bychom se neviděli a naše budoucnost by byla zcela jiná,"
„Já na tyhle šamanské věci moc nevěřím, ale po tom, co jsem viděla, co dělala Zlá královna, budu ti věřit a děkuji ti za vše, Růženko," Sněhurka s Růženkou se rozloučily a vydaly se každá svou cestou. Sněhurka se nechtěla vracet domů, protože by ji mohla nevlastní matka znovu uvěznit. Ale něco ji přece jenom tam drželo. Možná její zesnulá maminka. Celý její rod tu panoval.
•••
Sněhurka šla už podezřele dlouho. Najednou uslyšela velikou ránu z nějaké zbraně, bála se, že to byl nějaký pytlák a sestřelil nějaké zvíře, Sněhurka začala běžet k místu střely a zjistila, že někdo postřelil velice krásného a pohledného muže. Slunečně vlasy se v jasu měsíce leskly, hladká pleť zvýrazňovala jeho ušlechtilost a jeho rty jen pobízely Sněhurku ho políbit. Na sobě měl roztrhané a špinavé kusy oblečení. Zadíval se jí do očí a trpěl bolestí na zemi, Sněhurka jen zakřičela na toho pytláka, ať je to, kdo je, ať ihned vypadne. Potom si uvědomila, že jí o něm říkala Růženka, Sněhurka se starostně sklonila k tomu krasavci a řekla: „Ty jeden kočičáku." a začala ho zvedat ze země.