Bylo, nebylo a jak to bylo

-Pravá láska-

•••současnost•••

Sněhurka se Zlou královnou, tedy nyní již Wendy, spěchaly zpět k Růžence, která byla uvězněna v podobě růže.
„Udělej to ty," Sněhurka nechala Wendy proměnit Růženku zpět, tak udělala a kráska zas stála na svých nohou.
„Fuj, to bylo strašný!" Růžence moc pohodlně nebylo a utírala si oblečení od okvětních lístků.
„Moc se ti omlouvám, byla jsem zaslepena Zlobou," obhajovala se Sněhurka a chytila Růženku za ramena.
„Tak Zloba?! A kam šla?!" Růženka se hned odtrhla.
„Věznila mě v sobě, nemohla jsem bojovat."
„Jsi opravdu ta Sněhurka, kterou znám?" ujišťovala se Růženka.
„No jasně!" Sněhurka ji objala zas jako nejlepší kamarádku.
„Strašně moc mě mrzí to, co jsem ti provedla," Růženka svírala Sněhurku.
„To už je za námi," odvětila Sněhurka. „Chtěla bych ti někoho představit," Sněhurka se otočila a stála tam Wendy. „Tohle je Wendy."
„Ale vždyť to je Zlá královna! Určitě za všechno může ona! Chtěla jsem pomoct, tak jsem ji našla a požádala o to její zrcadýlko pro fifleny! Ale ona mi snad vymazala paměť!" nechápala Růženka a výhružně se přibližovala k Wendy.
„Ne! Počkej!" Sněhurka Růženku zastavila. „Wendy za nic nemůže, s Krasoněm jsme ji před dvěma lety vyhnali pryč z hradu a nyní zjistila, že zlo není řešení. Prosím, dej jí šanci, Růženko," usmála se na Wendy, která cítila, jak se jí rozjasňovalo srdce víc a víc.
•••
Sněhurka vzala do ruky krásné rudé jablko a položila ho zpět na zem. Wendy zas proměnila Krasoně zpět a před Sněhurkou stál její krásný král.
„Krasoni!" Sněhurka Krasoně políbila a vše bylo zas, jak má být. Tedy skoro, jediná překážka byla uvěznění na Marzu.
„Sněhurko, moc se ti omlouvám. Za tohle všechno můžu já," Krasoňovi začaly po tváři stékat slzy.
„Ne, já viděla vizi v mém zrcadle. Ta kletba nám způsobila to, že jsme všichni zapomněli od určité doby, co se dělo," Wendy pomohla a snažila se stát lepším člověkem.
„Tahle čarodějnice nám nepomůže!" otočil se Krasoň na Sněhurku.
„Není to žádná čarodějnice, je to Wendy a poučila se ze svých chyb," Růženka se na ni usmívala.
„Chtěla nám rozmačkat srdce a.... Jenže tu kletbu jsem chtěl stvořit já," Krasoň pokračoval, nejdříve se hněval, ale řekl si, že dá Wendy šanci.
„Jak to myslíš?" nechápala Sněhurka.
„Opravdu nevím, co mě to popadlo, po tom, jak jsme se s Růženkou políbili, jsem hned věděl, že to nedopadne dobře. A protože jsme zrovna s Růženkou pomohli tomu Čáryfukovi, tak mi tu kletbu stvořil, strašně se omlouvám, chtěl jsem jen, abychom na to zapomněli," Krasoň se cítil hrozně, nechápal sám sebe.
„Čáryfuk je můj otec, s matkou nás opustil. Rampelník je jeho bratr, takže můj strýc. Nesnáším je," sklonila oči, chtělo se jí zas brečet, ale udržela se. Sněhurka svého milého chyby přehlédla a poslouchala své srdce.
„Miluju tě, nevíš jak," Krasoň chytil Sněhurku za ruce a jeho láska k ní je nepopsatelná.
„Já tebe taky."
•••
Krasoň, Sněhurka, Růženka a Wendy seděli na spadlém kmenu stromu a přemýšleli, jak se dostanou pryč.
„Sněhurko," ozvala se první Wendy a pohlédla na královnu jablek. „Během té krátké části života, kterou jsi zapomněla, ti přišel syn z Wishe, jenže byl očarovaný a za pár dnů vyrostl do dítěte ve věku patnácti let. V ten den, kdy se to stalo se dostala kletba do hradu a tys svého syna nespatřila. Musíš ho najít, ale něco v mé mysli mi říká, že tu, na Marzu, není," cítila se lépe.
„Náš syn," Sněhurka pohlédla Krasoňovy do očí.
„A kde by tedy mohl být? Tam, kde jsem byl já nikdo jiný ani nepáchnul," dodal Krasoň.
„To nevím," odvětila Wendy. Po chvíli zas spustila. „Je tu jedna věc, která by mohla vyjít," začala navrhovat.
„Opravdu? Říkej!" Sněhurka brala všechny nápady.
„Jednou, když jsem poznala chlapce z jiné říše, mi dal jeho kouzelnou flétnu. Jmenoval se... Peter Pan. Jeho země zanikla díky Rampelníkovi..."
„Zase ten parchant!" Sněhurka skočila Wendy do řeči.
„Rampelník říši Zemi Nezemi zaklel tak, že já jako jediná naděje jsem držela Zemi Nezemi naživu. Peter mě zachránil a jeho stín mě odnesl domů, jinak bych zemřela. V tu dobu jsem to nechápala, ale potom jsem si vše uvědomila. Najednou jsem slyšela za oknem, jak někdo klepe. Byl to stín Petera Pana, poslal mi jeho poslední vzkaz a dal mi tuhle flétnu, která kletbu Země Nezemě zlomí, ale k tomu je potřebná pravá láska. Došla mi jedna věc. Pravá láska nemusí být jen partnerská, ale také mateřská a nevím jak ty, Sněhurko, ale já k tobě cítím asi tu největší mateřskou lásku, přesto co jsem způsobila tobě a tvé rodině," Wendy zas přepadl smutek.
„Wendy, to určitě vyjde, když zachráníme Zemi Nezemi, tak s Peterem určitě na něco přijdeme," Sněhurka překypovala pozitivní náladou a věřila, že to vyjde.
„Tu flétnu jsem nikdy nenechala někde ležet. Ukryla jsem ji do tohoto náhrdelníku," Wendy si sundala z krku náhrdelník s přívěskem malé flétny. „K jeho proměně potřebuji další duši, která ke mně chová pravou lásku. Nikdy nikdo takový nebyl,"
Sněhurka, jako propojená s Wendy, položila své ruce na ruce Wendy. Obě zavřely oči a z přívěsku se stala veliká krásná flétna. Wendy se spustily slzy a nepopsatelnou načatostí stiskla Sněhurku v pase. Wendy zahrála na flétnu pár tónů.
„Pomoc!" Krasoně zdvihalo do vzduchu něco černého.
„To je stín Petera!" Wendy zakřičela a kouzlem Krasoně oprostila od stínu. Stín začal blikat, jako by se začala objevovat zpráva.
„Děkuji ti, Wendy. Země Nezemě opět žije. Zkus se dostat ke mně. Stín ti pomůže," ve stínu byla ukryta tato zpráva od Petera Pana. Stín z ničeho nic popadl Wendy za ruku a odlétal s ní pryč.
„Dostaňte se za mnou!" Wendy pustila flétnu a hodila ji ke Sněhurce. Zmizela v dáli jako malinkatá hvězda.