Bylo, nebylo a jak to bylo

-Rodinný buisness-

•••o 21 let dříve•••

Celým královstvím se nesla převeliká novina, královské rodině, královně Hejle, se měla narodit dcera, Sněhurka.
Hejla nebyla dvakrát šťastná, protože zrovna den před oznámením narození Sněhurky odešel král od Hejly. Byla to velmi smutná událost a Hejla všem říkala, že král odjel na neplánovanou cestu, ve svém nitru jí to ničilo, protože věděla, že to není pravda a lhala celému království.
Uběhlo 7 a půl měsíce a královna Hejla porodila malou princeznu Sněhurku. Hejla Sněhurku tak pojmenovala, protože při jejím zrození se rozrazily všechny okenice po celém zámku a dovnitř se dostával studený vítr spolu se sněhem. Za malou chvilku ho tam byla taková hrouda, že se na jedné skříni neudržela a spadla přímo na malou Sněhurku a uklízečky musely uklízet všechno, byly velice šoklé.
O králi nikdo nic nevěděl a neslyšel. Hejla jako jediná věděla pravdu, ale neměla na to vyzradit to všem a šokovat všechny v okolí. Tak si to nechala pro sebe a království si myslelo, že král zemřel na své cestě, kterou si vymyslela Hejla pro své dobro a klid.
•••
Sněhurce byly dva roky a běhala po královské zahradě mezi kytkami s krásným zářivým úsměvem.
Běhala jako divá, když vtom narazila do velkého pána, který byl zahalený černou kápí. Cizinec si odkryl tvář a měl ji znetvořenou a divnou. Smíšené rány od meče a ohně.
„Ahoj, Sněhurko. Asi mě neznáš, ale jsem tvůj otec," řekl s neklidem.
Sněhurka se jen vylekala a utekla pryč.
On jen koukal, mávnul rukou a zmizel v kouři.
Hejla jedla jablko a přiběhla k ní její dvouletá dcerka Sněhurka se strachem v očích.
„Co pak je?" zeptala se Hejla starostlivě.
„Bojim," a Sněhurka Hejlu obejmula.
Někdo klepal na dveře. Hejla řekla Sněhurce, ať si jde hrát a spěchala ke dveřím.
Hejla otevřela a vyhrkla: „RAMPE...." Rampelník jí s pomocí kouzel vyndal srdce, jakoby tělo královny ani neexistovalo a ve vzduchu se vznášelo jen její srdce, a rozdrtil v dlani na prach.
Sněhurka běžela dolů ze schodů k mamince, ale viděla ji ležet na zemi u otevřených dveří v louži krve. Byl vidět jen záblesk Rampelníkova teleportu pryč.
•••
Celé království truchlilo a byly vyvěšeny černé vlajky. Královna Hejla zemřela a dvouleté Sněhurce bylo přislíbeno, že až jí bude deset let, bude královnou.

•••o osm let později•••

„Sněhurko?" ozval se hlas milé stařenky, služky Sněhurky.
„Ano, Dádo?" ozval se hlas desetileté Sněhurky.
„Je tu jedna paní, která je další na roli tvé nevlastní matky,"
„Ale proč? Já žádnou macechu nepotřebuji, zítra mám korunovaci,"
„Ano, má paní, potřebujete a je tu taková věcička," řekla Dáda s obavami na reakci.
„K sakru jaká?" ptala se hned Sněhurka.
„No, jsi už zapsaná do péče té paní a automaticky se stává královnou," Dáda se zakousla do rtu s velikými obavami.
„Cože?! To si děláte srandu? Vždyť mi bylo přislíbeno, že budu královnou!" naštvala se Sněhurka.
„Pardon, Sněhurko, já vám to měla jen sdělit," Dáda odešla z jejího pokoje.
„Čau, Sněhurko," na dveře zaťukala nějaká velmi elegantní a od pohledu namyšlená paní, její macecha. Tmavé vlasy měla sčesané do pevného copánku, dosahující až do poloviny zad, ověsila se různými šperky z pravého zlata, na ramenech jí ležela bílá kožešina nějakého zvířete a krvavě červený plášť se táhl ještě metr za ní.
„Tak to jste vy, nashledanou," a Sněhurka zabouchla dveře a macechu nechala za nimi.
Najednou se nějakým zázrakem objevila macecha za Sněhurkou a Sněhurka vyjelka vyděšením.
„Takže ty takhle? Po zlém? No dobrá, tak má milá zlatá! Ty! Ty se z této ohavné přerůžovělé komnaty nikdy, nikdy nedostaneš!" rozzuřila se macecha. Falešný úsměv se změnil na čistou nenávist. „Tak, miláčku, říkej mi Zlá královna, protože už zítra bude má překrásná korunovace!" Zlá královna-tak se pojmenovala- se zlomyslně zasmála, zvedla ukazováček a teleportovala se pryč. Ozvalo se jen zamknutí zámku a další chichot Zlé macechy, nesoucí se chodbami po celém zámku.
Sněhurka spadla na zem a rozbrečela se. Nemohla tomu uvěřit. Jak to mohl někdo dovolit?