Bylo, nebylo a jak to bylo

-Černá Lilie-

•••o pár dnů dříve, před kletbou, vize v zrcadle, pokračování•••

Sněhurka zas koukala na televizi, byl to pořad Výměna princezen 2. řada, Sněhurka měla tento pořad moc ráda, princezny tam podváděly s jinými muži, připomnělo jí to její nynější situaci, když jí podvedl král Krasoň, začala plakat. Najednou někdo zvonil na dveře, Sněhurka odhodila svůj popcorn, utřela si slzy a bězěla ze schodů ke dveřím. Otevřela dveře a na rohožce ležela krabice s velkým modrým nápisem Wish. Sněhurka ho rychle popadla do ruky a bylo na něm: „Pozor, křehké, je tam Vaše dítě" Sněhurka se podívala do dveří a lekla se divně usmívajícího se podivína. Byl to muž střední postavy, mohlo mu být tak pod 50 let. Krátké světlé vlasy se mu vlnily, zuby se podobaly těm žraločím, oblečen byl do starého ošuntělého kabátu z dračí kůže a špinavými nehty se dloubal v ústech. Zřejmě nedávno jedl.
„Dobrý den, Sněhurko. Nesu vám tohle dítě na vaši objednávku," když tohle řekl, zněl docela mile, ale potom se Sněhurčin úsměv změnil v zlost: „Já se jmenuji Rampelník a tohle dítě není jen tak obyčejné, je očarované. Tento prcek vyroste do pár dnů do věku deseti let, berte to jako jeho narozeniny," Rampelník se zlověstně usmál a zmizel v šedivém kouři před očima Sněhurky.
Sněhurka vyndá dítě a řekne mu: „Ahoj, Evžene. Prej budeš za pár dnů velikej a bude ti deset let. Mně to přijde jako doplněk, aspoň přeskočíme to dlouhý řvaní, viď." usmívala se na zatím malého Evžena a chovala ho v náruči.
•••
Uběhly 3 dny a Sněhurka odložila malého Evžena do krásné postýlky, šla dolů po schodech, do obývací místnosti. Z postýlky Evžena se ozval zvuk kouzel, Sněhurka rychle bězěla k postýlce a slyšela hlas desetiletého kluka. Najednou Sněhurka spatří z okna na schodech veliký zelený kouř, jak se valí na jejich zámek. Uvědomila si, že velkého Evžena ani neviděla a zelený dým obklopil vše, celý hrad Šenovský, celý jejich svět.

•••konec vize v zrcadle•••

Růženka sebou cukne, vidí před sebou zase Zlou královnu a zhluboka dýchá.
„Tak cos viděla?" ptala se Zlá královna Růženky.
„Víc, než dost," odpověděla Růženka.
„Ale já to chci vědět konkrétně," vyjela na Růženku Zlá královna a chytila ji pod krkem.
„Ne.... nikdy," vydala ze sebe Růženka.
„Tak že ne? Nebudu tě zabíjet, to by nebyl dostatečný trest, hezky ti vymažu pamět, protože stejně bys to prozradila Sněhurce a ostatním!" vykřikla na Růženku Zlá královna se zlýma očima.
„Myslela jsem si, že se napravíš," řekla Růženka a Zlá královna ji pustila „Byl to Krasoň, on nařídil tomu muži, koho jsme otrávili a táhli, říkal mu Čáryfuk, aby stvořil tu kletbu a co hůř, Krasoň chce pro sebe lektvar nesmrtelnosti a k tomu potřebuje Sněhurky srdce! A.... taky.... Sněhurka má dítě, Evžena," Růženka vše vyžvanila Zlé královně.
„Vtipné, právě jsi mi řekla, kdo udělal tu kletbu, kdo ji chtěl, že má Sněhurka dítě, o kterém neví. Byl to Čáryfuk, Sněhurky otec. Ó ano, Sněhurky otec tohle vše způsobil, měla by ses naučit hledat si kamarádky, Růženko. Sněhurka je velmi nebezpečná a ještě ani ona sama neví, co dokáže. A teď se nehýbej," zasmála se Zlá královna a začala pravou rukou, kterou namířila na její hlavu, vymazávat Růžence paměť.
„Kde to.... jsem? ZLÁ KRÁLOVNA!" zakřičela leknutím Růženka a utíkala rychle pryč. Kolem sebe viděla jen stromy s růžemi a dalšími podivnými věcmi. Utíkala jako o život. Zlá královna ji nechala utéct a jen se zlověstně usmála, že jí to vyšlo, že vymazala Růžence paměť.
•••
Naštvaná Sněhurka mezitím utekla z louky, kde se dav lidí rozprchával pryč. Chtěla najít někoho, kdo jí pomůže Růženku zabít, měla v sobě opravdu velký hněv. Cestou narazila do jednoho velkého pána, to narážení jí nějak šlo, najednou si vzpomněla na situaci, když byla malá holka a hned ze sebe vydala: „Tati!"
„Cože?" nechápal muž.
„Omluvte mě, pardon.... ve.... velice se omlouvám," rozklepaná Sněhurka nechápala své pocity, byla jako zkamenělá uvnitř a od muže odcházela pryč.
„Sněhurko, tys mi řekla tati?" spustil muž a díval se na ni.
„Cože? Já.... asi ano.... pardon," omlouvala se dokola Sněhurka.
„To je v pořádku, myslím, že ti mohu pomoct." To Sněhurku zaujalo a ptala se: „Jak?" s velkým údivem.
„Víš, nechce se mi to řešit tady venku, pojďme do mé..." muž si uvědomil, že jsou v jiném světě a že tady nic svého nemá.
„Tak jak?" Sněhurka byla zvědavá.
„Já, jsem Rampelník, asi jsi o mně nikdy neslyšela, ale já o tobě hodně, od tvého táty,"
„Vy jste ho znal?" Sněhurka byla nadšená.
„Ano, byl to můj bratr a vlastně... ještě pořád je,"
„Co? Cože?! Vy jste můj strýc?!"
„Ano," kývnul Rampelník.
„Tak, já nevím, nikdy jsem ho nepoznala, řeknete mi o něm něco?" Sněhurka se k Rampelníkovi přiblížila.
„Vlastně jsi ho už viděla, Sněhurko. Cítil jsem, že když jsme do sebe narazili, že jsi viděla, jak jsi velmi dávno narazila do někoho jiného,"
„Ano, to je pravda," uvědomila si Sněhurka.
„Tak ten záhadný temný muž, to byl tvůj otec,"
„To vážně, tak to je... neuvěřitelné!" jásala Sněhurka.
„Ano, tvůj otec odešel od tvé matky a šel ke mně, o tomto střetnutí s tebou mi potom vyprávěl a byl šťastný, jako blecha,"
„On od ní odešel? Proč?"
„To už mi nepověděl, nechtěl o tom mluvit,"
„Aha, ale i tak ti mockrát děkuji, strýčku, pokud ti tak mohu říkat,"
„To teda nemůžeš, milá zlatá kočkovatá," Rampelník, jako by se změnil v nějaké zvíře uvnitř.
„Co, o čem to mluvíš?" nechápala ani trochu Sněhurka.
„Tvůj otec mi tehdy nařídil zabít tvou matku, ano, byl jsem to já, to já jsem ji ukrutně vyrval srdce z hrudi a rozmáčknul jako pískovec," Rampelník se začal nebezpečně blížit ke Sněhurce: „Asi si říkáš, proč jsem ti to všechno řekl. Bylo to kvůli tomu, aby ses dozvěděla pravdu. Teď tu trčíme v nějaké díře jen kvůli tvému otci, protože já to vím, já vím vše, co se stalo během toho, co si ty nepamatuješ, během toho, co jsi viděla Krasoně a Růženku se vášnivě líbat přímo před tvýma očima,"
„Ty! Ty hajzle!" Sněhurka vyletěla rozzuřením. Všechen svůj hněv za ta léta vyšel na povrch, neovládala se. Po osm let trčela zamknutá a osamocená v malém pokojíku kvůli otci, který rozkázal zabít matku, kvůli strýci, který nelítostně před malým dítětem vyrval tlukoucí se srdce královně z hrudi a kvůli tetě, která byla nemilosrdná ke své vlastní krvi. Krev v žilach ji ztmavla, oči zčernaly, na hlavě vyrostly dva obrovské zahnuté rohy, mezi lopatkami vyrostla ohromná křídla, černá, jako by byla umazaná od uhlí, oblečení zšedlo a v ruce se objevila dlouhá černá mramorová hůl podobná větvi stromu se zářícím tmavým krystalem omotaným píchajícím drátem. Tvář ztemněla a usadil se na ní stín. Rysy se zostřily. Sněhurčina kůže byla od sazí. Už se nedalo hledět do malé krásné tvářičky, stala se z ní nestvůra. Zlá Sněhurka ukázala holí na Rampelníka, kolem ní se začala soustředit černá mlha a krystal ztmavl ještě více, jako by vypouštěl světlo, jenom černé. Nenávist Sněhurku pohltila a z úst jí vyšla tato slova: ,,Říkej mi Zloba!" nemohla se ovládat.