Bylo, nebylo a jak to bylo

-Vražedná dvojčata-

•••současnost•••

Zloba odvrátila zrak od Krasoně, zavřela oči, natáhla hůl, nadechla se a poslala kouzlo, které Krasoně změnilo na krásné rudé a šťavnaté jablko, do kterého by se každý nejraději zakousl. Zloba se zachechtala a jablko nechala ležet na zemi. Obě odešly. I přes to, jak to ovoce bylo uvnitř shnilé, lesklo se jako po ranním dešti.
„Tento svět mě nebaví, chci si proměnit svůj hrad. Trochu do tmavších barev, třeba jako černá, ta je nejhezčí," Zloba si představovala, jak by asi vypadal hrad podle ní. Jeho zdi by byly z černých cihel, místo břečťanu, jak obvykle normální, by se všude plazily masožravé rostliny, které by sama stvořila, brány z lidských kostí by se navždy zavřeli a znepřístupnily by tak vchod. Nad hradem by se nadosmrti Zloby zatáhla obloha a panovala by tam mračná tma. Každou chvíli by pršelo, ale místo dosavadního deště by padaly slzy jejích poddaných, každý den by udeřil dvojitý blesk a umírali by lidé.
„Je tu jedna možnost, jak se odsud dostat," Zlá královna vyslovila tuto větu s velkými obavami.
„Jaká?"
„Tvůj strýc," povzdychla si Zlá královna a zastavila se.
„Rampelník?! Zabil mi matku! Ale... stejně jako Zlobu mě to nemrzí, protože jsi má matka ty, Zlá královno. Mimochodem, tvé jméno ani není jméno," Zloba se zastavila také a uvědomila si, že jí Zlá královna nikdy nepověděla své jméno. Pravé jméno, kterým jí dříve volali.
„Víš, své jméno nemám ráda. Matka mi ho dala, protože musela, neměla jsem se narodit, protože se narodila má sestra, byla starší a měla bys vědět, kdo to je," Zlá královna chytla Zlobu za ruce a s utrpením větu dokončila: „Má sestra je tvá matka. Hejla byla vždy oblíbenější. Proto jsem od své rodiny utekla, protože mi matka znetvořila život, ani ti nechci říct, co mi udělala, Sněhurko," Zlé královně se po tváři spustila slza, která dopadla na její a Zloby sepjaté ruce, vtom se u rukou objevil žlutý záblesk, podobný rozkvétající květině, která své dlouhé listy propletla mezi sepjatýma rukama. Byla to známka štěstí. Navíc Zlá královna oslovila Zlobu Sněhurkou, což sama nechápala.
„Takže, ty jsi má teta?" Zloba Zlou královnu objala a rozbrečela se. Zlá královna byla konečně šťastná.
„Počkat! Vždyť jsi Rampelníka proměnila ve skleněnou nádobu a tu potom ukradly ty zahalené postavy!" Zlá královna si to uvědomila. Zapomněla na vše, co se stalo do tohoto momentu.
„Kruci, co budeme dělat?" ptala se Zloba a utřela si své mokré oči.
„Kdybychom spojily své síly, mé zrcadlo by ho dokázalo najít," Zlá královna se usmála a v ruce se jí objevilo její kouzelné zrcadlo.
„Tak jo, co mám dělat?" Zloba se do toho vrhla.
„Jen se budeme obě držet za zrcadlo, budeme myslet na Rampelníka a pak se nám zjeví,"
„Jako před námi?" zhrozila se Zloba.
„Společně bychom to zvládnout mohly," ujistila ji. Zloba tedy přidržela zrcadlo a se září ve vzduchu, dopadla na zem skleněná nádoba.
„Ou!" Zlá královna se podivila, že to opravdu vyšlo.
„Tak jo, pojďme ho vrátit zpátky," Zloba se začala napřahovat rukama, aby Rampelníka proměnila zpátky.
„Počkej!" Zlá královna ji ale zastavila. „Tohle kouzlo dokáží udělat jen osoby spoutané velkou důvěrou. Opravdu mi věříš?"
„Samozřejmě, že věřím, jsi přece má teta," pousmála se na Zlou královnu Zloba a začala proměňovat skleněnou nádobu zpět.
„Ale, ale, ale!" Rampelník byl zpět. Přibližoval se ke Zlé královně s mírným pohupováním těla. Usmíval se ďábelsky, jako by se nic nestalo, jakoby neklečel před Zlobou a neprosil o slitování. Dvě mocné ženy stály před ním a on se jich nebál. Při něm stála síla ještě mocnější, neznající hranic, kterou dříve neměl a neovládal, která mu nepatřila.
„Potřebujeme pomoc," zbystřila Zlá královna.
„To si vážně myslíš, že bych zrovna tobě pomohl? Ne, ani nějakou dohodu uzavírat nebudeme, prostě a jednoduše to ukončíme. Co ty na to?" Rampelník se vysmál Zlé královně do obličeje a při poslední větě sevřel jednu pěst. Za jeho zády se objevily dvě temné postavy, ty, které předtím proměněného Rampelníka sebraly a zmizely. Měly na sobě dlouhé kápě, šátek přes ústa, kožené, pohodlné boty a vražedné oči. Dělaly velký dojem, ale zatím nikdo si nevšiml té nejzáhadnější věci na tom všem, byly jiného vzrůstu. Ta s kopím byla vyšší a ta s kosou svalnatější.
„Co to má znamenat?!" Zlá královna naštvaně vyjela na Rampelníka a ten natáhl svou ruku k jejímu krku, Zlá královna nemohla dýchat a Rampelník ji škrtil kouzlem z dálky.
„Ty haj..." snažila se promluvit Zloba, ale Rampelník použil i svou druhou ruku a škrtil i ji.
„Tuhle smrt si užiju. Tahle Vražedná dvojčata jsou z jiné říše a řekněme, že mi něco dluží. Jsou nejmocnějšími bytostmi z celého vesmíru. Přemýšlí jinak, jednají jinak, kouzlí jinak, prostě dělají všechno jinak. Mohl bych vás zabít sám, ale to by přece nebyla sranda! Ani nevíte, jak moc bych chtěl tady zůstat a dívat se na vaši smrt, ale povinnosti volají. Do nich!" Rampelník pustil Zlou královnu a Zlobu a zmizel mávnutím ruky.
Vražedná dvojčata pozvedla hlavu a jejich oči zazářily, celé zbělaly a leskly se nenávistí k soupeři, oči se jim zas změnily zpět a obě postavy bouchly svými zbraněmi o zem.
Zlá královna a Zloba dýchaly z plných plic a držely se za krky, protože před chvílí je Rampelník škrtil.
„Nemáte šanci!" jejich hlasy se spojily v jeden.
„Nevím, kde vás Rampelník vyhrabal, ale moc dlouho tu nebudete!" Zlá královna se naštvala a napřáhla obě ruce na dvojčata, ale s nimi to nic nedělalo. Zlé královny síla nestačila a vyčerpáním ruce povolila. Zloba se jen koukala a nakonec zaútočila také. Šlo jí to samo. Když ale jedna z dvojčat vypustila blesk ze svého kopí, tak Zloba odletěla asi dva metry od královny. Držela se za hruď a obě zhluboka dýchaly.
„Sněhurka!" jejich hlasy opět zazněly jako jeden, ale trochu překvapeně, a obě dvojčata poslaly svými zbraněmi, jedna kopím a jedna kosou, další blesk přímo na hlavu Zloby. Té se zvednul hrudník a zábleskem se ocitla v bílém nekonečnu.
„Sněhurko?" rozléhající se hlas po bílém prázdnu zněl Zlobě povědomě.
„Kde to jsem? A moje jméno už Sněhurka není!" Zloba kráčela blíž a blíž k místu, kde slyšela ten známý sladký hlas.
„Ne, Sněhurka v tobě je, celá zničená a bezmocná." Tentokrát se tvář toho hlasu objevila. Byla to žena, kterou Zloba nepoznávala. Měla béžové šaty s pastelově modrým páskem a stejné barvy ozdobami ve vlasech. Mohlo jí být asi okolo 30 let.
„Kdo jste? Co je tohle za místo?" Zloba se jen vyptávala.
„Tohle je tvoje mysl, Sněhurko."
„Já nejsem Sněhurka!" Zloby pronikavý hlas byl slyšet všude.
Žena přišla ke Zlobě a řekla: „Na vše si vzpomeneš," řekla a chytila ji za obě ruce. V tu chvíli se Zlobě zavřely a otevřely oči, jako by si vzpomněla na Sněhurku.
„Matko!" Zloba byla zas Sněhurkou a objala svoji matku, Hejlu, kterou ztratila tak brzy a tak mladou.
„Věděla jsem, že to zabere, holčičko moje," pohlédla Sněhurce do očí a ta se zasmála se slzami v očích. „Když mě Rampelník zabil, tak jsem se ocitla tu, ve tvé mysli, nijak jsem tě ovládat nemohla, ale vím, čím vším sis prošla, Sněhurko. Probrečela jsem snad milion nocí, dokud osud nezařídil tuto chvíli," Hejla Sněhurku stále držela za ruce a slzy jí tekly jako vodopád.
„Zlá královna mi zatemnila srdce, a když jsem se dozvěděla, že tě Rampelník zabil, Zloba mě plně ovládla a já s ní nemohu nic dělat," smutně vzpomínala Sněhurka.
„Já vím, moje holčičko. Nemohla jsi Zlobu ovládat, ale tady se nikoho nemusíš bát, ani Zloby," chápala Hejla Sněhurku. „Vzpomněla sis na mě, protože jsem byla vždy tu a myslela na tebe každou vteřinu."
„Matko, co mám dělat?" ptala se Sněhurka s velkou zoufalostí.
„Sněhurko moje. Zloba musí poznat lásku, pravou. Potom se vytratí a tvé srdce bude zase čisté."
„Já už to nezvládám, Zloba mě vězní a dusí uvnitř," po tváři jí stékala další slza.
„Mám tě ráda, Sněhurko."
„Já tebe taky, maminko," po těchto slovech se Sněhurka zase objevila v těle Zloby, ležící na zemi. Zlá královna se stále svírala v bolestech a jedno z dvojčat natáhlo svojí kosu a vysávalo ze Zloby sílu dalším bleskem.
„Neeeee!" Zlá královna vykřikla z posledních sil a skočila na místo Zloby, která se odvalila a ona se obětovala. Síla byla tedy vysávána ze Zlé královny, a když dvojče skončilo, přitáhlo si kosu k sobě.
„Možná nejsem dost silná, ale poslední magii ze sebe vyždímám!" Zlá královna už byla velice vyčerpaná, ale i tak napnula ruce, postavila se a z pravé ruky jí sršila poslední magie na dvojče s kosou. Přidala se i Zloba, která se jen tak tak zvedla a mířila rukou na dvojče s kopím. Jejich magie se setkala a spojila, překřížila se a vytvářela se tak velká černá magická koule, do které by se vtěsnal i slon. Zlá královna použila i druhou ruku a kouli rozdělila na obě strany na dvojčata, magie dopadla na obě a jejich oči zase zazářily bílou barvou a zase se vrátily do původního stavu. Dvojčata poklekla kvůli slabosti, kterou pocítily, a kdyby jim obličej nic nezakrývalo, bylo by vidět, že si na něco šokovaně vzpomínají. Následně se zpod jejich dlaní vyvaloval černý dým, který je zakryl. Když se za chvíli vytratil, stáli tam dvě dívky silnější a odolnější. Ta s kosou se rozeběhla a hodila ji s nesmírnou silou proti královně. Jak kopí nabíralo rychlost, okolo se vytvářely malé blesky. Zloba vteřinu před zásahem Zlou královnu odstrčila a smrtelné kouzlo přijala sama. Svalila se na zem a prázdný pohled upřela do nebe.
„NEEEEEE!" zařvala královna. Chtěla k ní přiskočit, ale druhé dvojče s kopím i ji probodlo.
„Děkujeme," hlas dvojčat zas zněl jako jeden a dvojče s kopím naposledy natáhlo zbraň a Zlá královna upadla na zem. Dvojčata zmizela v černém kouři kolem nich. Nyní se zaměřily na jinou oběť, tu, která je obelhala. Co to mělo znamenat a za co děkovali, nikdo netušil. Vrátí se vůbec? Prozradí své tajemství? Kde se znovu objeví a co se od nich dá čekat?
Kolem Zloby se začala objevovat modrá popínavá rostlina, která se obmotala kolem rány. Když magie ustoupila, na zemi ležel úplně někdo jiný. Byla to Sněhurka. Její rány se vyléčily a Sněhurka byla osvobozena z těla Zloby. Pocítila, že její srdce ji zas hřeje svou zářivostí a nadějí. Když si všimla Zlé královny na zemi, uvědomila si, že když byla Zlobou, tak si Zlou královnu oblíbila, její jméno sice nepoznala, ale věděla, že se ho dozví.
„Vím, že jsi mě držela v mé věži opravdu velmi dlouho, ale umřít si nezasloužíš. Když mi zemřela matka, tak jsem se z toho nemohla vzpamatovat a to nemůžu ani do teď. A o tebe přijít nechci, znovu už ne. Já vím, že ses napravila a odpouštím ti," při tomto vzkazu měla Sněhurka položené ruce na královnině hrudi. Po svých slovech se nadechla, zavřela oči a z jejích rukou začala vystupovat žlutá a čistá magie. Zlé královně se okamžikem otevřely oči, a když si sedla, Sněhurka ji objala jako vlastní matku.
„Sněhurko, moc se ti omlouvám, neuvědomovala jsem si, že to vždy nemusí jít po zlém, prosím, říkej mi Wendy," Zlá královna prozradila své jméno, které neměla zrovna moc ráda, kvůli své matce.
„To je krásné jméno, Wendy," Sněhurka pomohla Wendy vstát.
„Dříve jsem utekla z domova na místo, kde žili lidé, na kterých nikomu nezáleželo. Na místo zvané Země Nezemě," hned se jí rozzářily oči.
„To je tajemné a smutné, je mi opravdu moc líto, co jsi musela zažít," litovala ji Sněhurka.
„Už je to za mnou, pojďme se dostat domů," Wendy přemýšlela, jak by to šlo a hned dostala nápad. „Když už byla řeč o Zemi Nezemi, stále jsem s nimi v kontaktu, přes kouzelné zrcadlo by to nějak mohlo jít. Ale prvně musíme proměnit Krasoně a Růženku zpět do své podoby."
„Ano, to bychom měly. Zloba měla v oblibě vše zlé proměňovat na věci," uvědomila si Sněhurka.
Obě se vydaly zpět k jablku a růži, aby se Krasoň a Růženka dále netrápili.
•••
Velký les, ve kterém by se i ten největší cestovatel ztratil. Všude samé listy a stromy, keře a liány, tma a vlhko. Ztracení chlapci právě prováděli jejich každodenní rituál kolem ohně. Na jednom kameni seděl kluk. Byl to Peter Pan.