Bylo, nebylo a jak to bylo

-Země, Nezemě-

•••před mnoha lety•••

Velký les, ve kterém by se i ten největší cestovatel ztratil. Všude samé listy a stromy, keře a liány, tma a vlhko. Ztracení chlapci právě prováděli jejich každodenní rituál kolem ohně. Na jednom kameni seděl kluk. Byl to Peter Pan.
„Felixi!" Peter Pan volal na svého nejlepšího kamaráda.
„Ano?" k Peterovi přišel chlapec v otrhaných šatech.
„Včera v noci jsem slyšel šustění listí, ale nikoho jsem nenašel."
„To mohl být vítr," odvětil Felix.
„Vzalo mi to mou flétnu. Chci, abyste zahájili pátrání a pokud někoho najdete, zabijte ho!" Peter Felixovi nařídil, aby spolu se ztracenými chlapci našli toho zloděje. Felix tak udělal a Peter zůstal sám u ohniště.
•••
„Co vůbec hledáme?" tázal se jeden chlapec Felixe.
„Ani pořádně nevím, jen někoho, kdo sem nepatří," vysvětlil. Potom odkryl křoví a na kameni spatřil sedět nějakou dívku. Byla ve starých a obnošených šatech vybledlé barvy. „To bude ona," upozornil ztracené chlapce Felix. „Má flétnu!" všiml si.
Dívka se zrzavýma vlasama brečela. Ležela vedle ní flétna a chlapci se pomalu plížili zezadu.
„Prosím ne," dívka je sice neviděla, ale promluvila celkem odvážně. „Nechci nikomu nic udělat, tuhle věc si klidně vemte, ani nevím, k čemu je. Utekla jsem od rodiny," dívka se stále neotáčela a s pláčem odstrčila flétnu, Felix po ni hned sáhnul.
„Jak ses sem dostala?" zeptal se jí a sednul si k ní, ostatní chlapci odešli pro Petera.
„Přes mé okno. Chtěla jsem utéct, tak jsem otevřela okno a dívala se hluboce do oblohy a potom jsem zahlédla černý stín, který mě sem odnesl," vyprávěla dívka.
„Stín? Tak to je jiná! Náš vůdce se s tebou hned setká." Dívka se prudce otočila hlavou na Felixe a utřela si poslední slzu.
„Nechcete mě zabít?" ptala se dívka s popotahováním.
„Já ne, ale Peter Pan mi to nařídil, ale neboj, já mu to hned vysvětlím," Felix dívku pohotově upozornil a odešel směrem, kde slyšel Petera. „Je to ztracená dívka. Utekla od rodiny. Flétnu vzala ze zoufalosti," hned objasňoval situaci.
„Postarám se o ni, běž," Peter poslal Felixe k ohništi, převzal si svou flétnu a přišel za dívkou. „Jaké je tvé jméno?" Peter Pan chodil za dívkou, která se v této trapné situaci procházela, a zajímalo ho její jméno.
„Wendy. Wendy Darling," odvětila se strachem.
„Vítej v Zemi Nezemi, Wendy," přivítal ji.
„Děkuji."
„Proč jsi mi vzala tu flétnu?" zajímal se Peter.
„Nevím, myslela jsem si, že je to jídlo, v noci jsem už nic neviděla. Omlouvám se," nevinně sklopila hlavu.
„Slyšíš to?" Peter zafoukal na svou flétnu.
„Ano. Proč?" nechápala uplakaná dívka.
„Tuto flétnu slyší jen ztracené děti, to znamená, že sem patříš, pojď, seznámím tě s mými ztracenými chlapci a dám ti něco k snědku," Peter hned vzal Wendy za ruku a zavedl ji k ohništi, kde na ně koukali chlapci, jak na pár.
„Hrdličky," prohlásil jeden se smíchem, však smích ho hned přešel, když ho Peter chytil pod krkem.
„Pokud se chceš proletět z útesu, mám jeden volňásek," řekl chlapci do očí.
„Omlouvám se," chlapec se omluvil z posledního dechu. Peter ho pustil.
„Wendy bude první ztracená dívka a Zvonilka s ní bude bydlet," pronesl Peter. Vzal opět Wendy za ruku a odešli k malému domečku na stromě, vylezli po žebříku a u malého dubového stolu stála krásná blonďatá dívka menšího vzrůstu s drdolem na hlavě. Měla rozzářenou tvář, když spatřila Wendy. Ta si ji prohlédla a jen po chvilce si všimla, že to oblečení je z velkých listů palem a lián. Botky také měla takové, ale s chomáčem divoké bavlny na konci.
„Nová tvář!" vyjekla Zvonilka s nadšením a pohladila Wendy po tváři. „Tady budeš mít postel a budeme chodit na výpravy!" ukázala na druhou postel v rohu. Velmi se rozvášnila.
„Zvonilko, tohle je Wendy, Wendy tohle je Zvonilka," představil je Peter.
„Ahoj! Miluji novou společnost!" Zvonilky úsměv byl snad nekonečný. A její hlas zněl jako zvonek, proto se tak jmenovala.
„Ahoj," mumlala Wendy.
„Tak se zabydli a kdykoliv za mnou může přijít," Peter se s Wendy rozloučil a slezl po žebříku dolů.
„Doufám, že se ti tu bude líbit,"
„Děkuji," stručně odpověděla.
„Chceš říct tajemství?" Zvonilce se rozzářily oči a sedla si na postel. „Peter se jednou počůral ve spaní," Zvonilka se začala smát jako divá a Wendy se přidala také.
„Jsi úžasná," polichotila jí zrzka.
„Děkuju! Ty taky! Nikdy jsem neměla tak skvělou kamarádku!" Zvonilka Wendy objala. „Vlastně jsem neměla nikdy žádnou kamarádku," uvědomila si.
„Já také ne," obě se na sebe smály a konečně měly svou kamarádku.
„Proč tu jsi?" zajímalo Zvonilku.
„Má rodina si mě nevšímá, zajímá se jen o sestru, o Hejlu, matka mě nemá ráda, stále mě odstrkuje," zesmutněla Wendy.
„To je mi moc líto, ale tady se to nestane! Všichni tu jsme jako rodina a máme se rádi," ujistila ji Zvonilka, taková lidská víla.
„Je to jako krásný sen," Wendy se konečně cítila jako doma.
„Asi bys měla něco vědět," řekla Zvonilka s obavami. „Země Nezemě je v poslední době dost temná, byl tu jeden zlý čaroděj, Rampelník a zaklel to tu. Peter Pan je z toho nevrlý a bojí se. Pomalu to tu umírá. Tento les je totiž kouzelný a ochraňuje nás. Udržuje děti být dětmi, protože děti věří na kouzla. U mě to je jiné, já jsem víla," Zvonilka na Wendy vychrlila až mnoho informací. Přece jenom to byla víla. Ale neměla křídla. „Musíš už být unavená. Přinesu ti deku," Zvonilka Wendy připravila postel a Wendy usla s klidem v duši. Zvonilka na ni chvíli koukala a byla moc ráda za to, že mohla poznat někoho, jako je Wendy.
•••o pár let později•••
Peter seděl na svém oblíbeném kameni, když vtom uslyšel zvuk temného teleportu.
„Zdravím, lesní muži," ozval se hlas Rampelníka.
„Já nejsem žádný lesní muž a nemáš tu co dělat!" Peter se naštval. „Pojďte sem všichni!"
„Ti tví poskoci ti nepomohou. Čas je tu zastavený. Přišel jsem si pro něco cenného," Rampelník se zlomyslně usmál.
„Co chceš?!" rozčílený Peter Pan se přibližoval k Rampelníkovi.
„Musíš Wendy poslat pryč ze Země Nezemě a pokud to neuděláš, tak ji zabiju!" Rampelníkovy oči svítily zlem.
„To ti bude k čemu?" nechápal statečný, ale i drzý chlapec.
„K tomu, že ztratí důvěru k tobě a ona je jediná, která zachránila Zemi Nezemi před kletbou, když se objevila a když tu nebude, tak Země Nezemě zanikne," Rampelníkův temný hlas zněl pomstychtivě.
„Proč jsi tu kletbu vůbec seslal?"
„Ty si to už nepamatuješ? Chtěl jsem tvou pomoc, ale tys odmítl kvůli tomu, že jsem zabil modrou vílu,"
„To je snad pozvánka do Země Nezemě?! Pro vrahy tu není místo!" Peter se rozzuřil.
„Takže buďto Wendy vyženeš nebo ji zabiju!" po těchto slovech Rampelník zmizel pryč. Peter si sednul na zem a držel se za hlavu. Nevěděl, co má dělat. Vůbec nechtěl, aby Wendy zemřela a tak se tedy vydal do domečku na stromě.
„Wendy?" Peter vešel do domečku.
„Ano?" Wendy zrovna pomáhala Zvonilce uklízet domeček. Zvonilka byla pryč, šla na výpravu.
„Nechci, abys tu byla. Nepatříš sem," Peter se cítil nejhůř, jako se necítil nikdy za svůj život. Wendy nestihla promluvit a Peter na ni poslal stín, který ji odnášel pryč. Rozbrečel se nad její postelí a nemohl tomu uvěřit.
•••
Wendy v hlavě probíhalo tolik myšlenek.
Nechápala nic.
Na tu hvězdu hleděla,
v okně seděla
a slzy ronila.
Okno zavřela,
do postele ulehla,
když najednou klepání na sklo za sebou slyšela,
Wendy rychle okno otevřela.

„Wendy, tohle je jen poslední zpráva, kterou ti chci předat. Je to jen myšlenka poslaná mým stínem," vypadalo to, jako kdyby tam Peter byl, ale za oknem stál jen Peterův stín se zprávou. „Je mi to moc líto, neměl jsem na vybranou, teda měl, buďto bych tě pustil já, což jsem udělal, nebo by tě Rampelník zabil a to bych nepřežil ani já. Bylas totiž poslední naděje Země Nezemě. Nyní Země Nezemě umírá a jediná možnost je ti dát mou flétnu, můžeš jí použít jen jednou a to tak, že když do ní zafoukáš, má duše to uslyší a Země Nezemě zas ožije, ale pozor, flétnu musíš použít jen pomocí pravé lásky. Sbohem, Wendy," stín Wendy podal flétnu a odletěl pryč. Wendy flétnu držela s vnitřní bezmocí a slzy sršila bez konců.